Bunter: Troubák

[drobek]

Zveřejněno zde se souhlasem autora.

Píše se rok 1939, je uplakaný březen a Martínek jde v jedné severočeské vesničce u Bíliny před obědem v galoších a nalehko do místní hospody na pivo. V hospodě v radiu je slyšet ta smutná zpráva a najednou přijede na náves náklaďák Praga. A že pojedou do Prahy demonstrovat proti okupaci. Martínek naskakuje na korbu, ani neví jak. V Praze skupinku rozprášili, některé zatkli a Martínek měl smůlu. Nechali ho sedět dlouho, pak ho přemístili do Německa na nucené práce a domů se vrátil v červnu roku 1945.
Mezi tím Martínková Květuše, krásná ženská dlouhých kaštanových vlasů a silná jak kůň, čekala až Martínek odejde, vytáhla ze šuplíku jeho břitvu na holení a na řemeni u dveří jí několikrát pečlivě obtáhla. Na kuchyňském stole měla ležet dvě statná vepřová kolena a jala se je pečlivě holit. Po oholení je opláchla studenou vodou a podélným řezem narušila svalovinu. Pak už jenom nožem pižlala u kosti a neuměle obě kolena vykostila. Moc jí to nešlo, ale mazlila se s nimi. Kosti odpoledne hodí do studené vody a bude  je na kamnech, kde se stejně topí vařit hodiny a z vývaru udělá výbornou skleněnku. Teď ale připravovala Troubák.

Napřed si nakrájela dvě velké cibule a v misce je hodně osolila. Cibule se zpotila a pustila šťávu. Tu Martínková scedila a uschovala. Do pekáče nalila asi půllitr vody, přidala vylouhovanou cibulku a pokladla masem nahrubo pokrájeným. Okořenila pepřem a dala do trouby. Za hodinku vonělo celé stavení. Po hodince nahmatala Květuše nahoře na kamnech tvrdou patku chleba. Tu nastrouhala, přidala do šťávy z cibule a do celého rozmačkala hlavičku česneku. Šťáva v pekáči byla téměř vyvařena a tak opět nějakou tekutinu přidala, aby se mohla chlebová pasta po pekáčku rozprostřít. Hrudkovitou hmotu chlebové pasty ještě dochutila majoránkou a přidala do pekáče. Prý se ta klihovatina pak tolik nelepí. A šup znovu s pekáčem do trouby a zase na hodinku, ale to už měla Květuše dvířka od trouby trochu pootevřené a kontrolovala hustotu šťávy a barvu masa.

Teď už nevonělo jenom stavení, ale libá vůně se nesla po návsi a místní závistiví havíři kráčejíc okolo s gustem uplivovali v domnění, že se u  Martínků peče zase nějaká divočina či co. Jejich manželky „hloupé havířky“ vařily dokola stále stejně nudné pokrmy blivajsy, netušíc, jaké kouzlo lze za lacino vytvořit z vepřových kolínek. A bylo téměř hotovo. Zlatisté maso heboučké jak mech, nevýslovně dobrá šťáva silně lesklá tukem a ta vůně!!!Květuše vyhlíží Martínka a pak rezignuje. Nebudu čekat, najím se sama.Přinese si ze sklepa sklenici zarexovaných okurek, otevře je a do masové šťávy přidá polévkovou lžíci láku a pak ještě jednu. Šťáva se brání, škvíří, ale pak pokorně k  její  jedinečnosti lžíce láku přijímá. Tak teď je to ono říká si Květuše a volá na sousedovic Tomíka, aby jí přinesl z hospody k obědu půllitr piva a poslal Martínka domů, že je hotovo. Tomík nejde, Martínek nejde a tak si Květuše nandává. Bere si velký talíř jelikož je také velká, statná to žena, kyprých ňader, (mají zvláštní a  osobité kouzlo tyto dámy při těle) a krásných proporcí. Žena s velkou grácií, kyrysar, milá na pohled, nedostižných tvarů....která by profackovala i dvoumetrového havíře.
Maso má nádhernou barvu, ale šťáva je lepší.Je mastná, klihovatá, voňavá, slušně slaná  a trochu navinulá. Květuše si ukrajuje řádný krajíc chleba a pouští se do toho. Najednou přijde jakési vypínání všech vnějších vjemů......a v tu dobu zapomíná na světské starosti, na Martínka, na všechno. Pokrm jí pohltil!!! Neví nic o světových gurmánech, neví nic o francouzské kuchyni a ani to vlastně nepotřebuje. Je ve svém nebi!!!
Martínka se však ten den nedočkala. Po válce se u nich dělal Troubák tradičně vždy v březnu, ale pro jeho dobrotu se dělával i vícekrát v roce.