Bunter: To sú ty profesionály

Povídání příliš dlouhá jako recept a příliš krátká na samostatnou knihu.

Bunter: To sú ty profesionály

Příspěvekod drobek » 09 lis 2010, 23:43

Zveřejněno zde se souhlasem autora.

Já lidumil a kosmopolita jsem na Slovensko jel rád, jelikož jsem tam jednak 26 měsíců v Piešťanech na letišti sloužil jako voják a také proto, že jsem měl Slováky rád. Všechno, ale nešlo tak hladce jak jsem si představoval. Horor začínal už v Praze, kdy vypravený vlak Praha-Košice, kde jsme měli rezervované kupé byl plný Cikánů a naše kupé bylo obsazeno cikánskou rodinou s šesti dětmi. Slušně jsem paní požádal, aby se někam přemístili, že tohle kupé je naše a máme dvě malé děti. A to jste měli vidět tu reakci hehehe. Vyskočila, vyhrnula si širokou sukni a začala se plácat do zadku a ječet „do piči sa buďem premistovat a dža andre bul!!!“ A já na ní „chal miro kar” a vychrlil jsem na ní takový vodopád cikánských sprostot, že si okamžitě sedla a lapala po dechu. To nečekala!

Cikánsky jsem tenkrát uměl docela slušně díky tomu, že jsem s nimi prakticky vyrůstal. Na nejživější ulici ve městě bydlelo v činžáku několik partají gádžů a v zadním traktu v zahradě zase několik cikánských rodin. Jako kluci jsme si spolu hráli, kopali fotbal a nesčetněkrát jsem u nich i jedl a vstřebával řeč. I po odstěhování z činžáku jinam jsem občas někde hodil s Cikánem nebo s cikánečkou řeč a na vojně se zdokonaloval ... Cikánka si tedy sedla a nevěřícně mě pozorovala a její manžel se jen uchechával, „dobre ste jej to vravili”, ale nehnuli se z místa, že nepůjdou a basta. Náš malej Tomík se na mě obrátil a říká: „tati ty mluvíš cizinecky” a hned mi bylo líp.

Průvodčí ani žádný železniční zřízenec nebyl v dosahu a tak jsme se poskládali do uličky a na kufrech jsme podřimovali, rušeni celou noc opilci a jejich dětmi. Flašky od kořalky se normálně kutálely v uličkách sem a tam ... hrozná cesta. Šediví jsme dorazili do Košic a odtud autobusem jeli na Šíravu. Dorazili jsme tam asi ráno v 6 hodin, autobus nás vyprsk na zastávce a co dál? Obrovská vodní plocha, stanová městečka, rekreační zástavba a nikde nikdo, nikde živáčka.

Kousek od zastávky je restaurace Koliba a tu se otevřou zadní dveře a jedna ficka v bílém něco vylévá. Počkejte tady, jdu se zeptat říkám rodině. Konečně jedna spřízněná duše říkám si, každý kdo vaří musí být hodný člověk, nepoznal jsem u profíků lumpa. A tak se blížím s úsměvem a pravím prosím Vás, nevíte kde je tady rekreační středisko ...? a dívka, spíš žena vzkypí a začne hulákat „A čo? Já som volaká informačná kancelária alebo čo?” A praští dveřmi až se Koliba zatřese. Utřela mě dokonale.

Vracím se na zastávku, kde sedí naše zkroušená rodina. Dva oukropečkové a moje unavená žena „Tak co?”. Nechtěl jsem jí zklamat a říkám oni nic neví. A konečně mám vyhráno. Kousek od silnice sedí dva rybáři, nahozeno a pokuřují. Tak jdu k nim, konečně kolegové, velká rodina. A tak se zase slušně ptám a oni nemtudom a zase jsem byl nahranej!!! I když v zadním traktu činžáku bydlela i maďarská rodina a jako kluk jsem maďarštinu dost válel, nedokázal jsem se zeptat maďarsky, jestli neví kde stojí rekreační středisko jedné přepravní firmy ze severočeského kraje. Ptal jsem se i v hotelové recepci a ani bohovi, nikdo nic nevěděl. Nakonec jsme se doptali a bylo to 100 metrů od restaurace Koliba.

Byli jsme tam první a tak jsme si mohli vybrat i nejlepší ubytování - aspoň něco. Pomalu se začali trousit i další rekreanti, přijíždějící jinými spoji a také svými auty. Malý ostrůvek v cizině řekl bych tenkrát. My se ale osprchovali, něco pojedli a k vodě. Šírava je zrádná a klima přímo tropické. Děti spíš ve vodě než venku, takové divné zastřené slunce, pofukuje větřík a my sedíme na slunci celý den. Navečer se vracíme do budovy, je už plně obsazená a potkávám se s komplicem z Teplic jehož manželka pracuje v naší severočeské sekci.

Večer jdeme do kina i s dětmi, přístupné nepřístupné nikoho to nezajímá a dávají opravdu dobré filmy. Kmotr, Dobrodružství Poseidonu a další ... do Čech dorazily téměř po roce. Sedíme a koukáme a něco mě lechtá na tváři. Chci to smést a strhávám si kůži z půlky obličeje. Podívám se na Věru a ona vypadá jak z neskutečného světa, zmuchlaný obličej jak papír. I když je velmi teplý večer začínám se třást zimou jak ratlík. Kino končí a jdeme na barák. Děti usnuly jak štěňata a my se prohlížíme. Něco strašného!! Rveme ze sebe cáry kůže, ale nebolí to. Spálili jsme se jaksi inteligentně. Pijeme hodně tekutin a třesavka ustává. Druhý den je ještě nějaké svrbění a tak,ale třetí den je po problémech i když se sluncem brzdíme. Domlouvám se komplicem a jdeme nato.

Já tehdy vášnivý rybář a on do dneška vášnivý rybář a něco jsme uměli. Zemplínská šírava byla tehdy zaplavena okouny a kaprovité ryby si Slováci natáhli na střed,kam je jezdili několikrát denně s parníkem krmit. Okouni tam tenkrát byli obrovští a 30 cm byla normální míra. Bylo tam ale také tisíce okounků jak za groš kudla a draví jak svině. Stačilo potopit u břehu čeřínek, hodit tam hrst jemného bílého štěrku, kterým byly tehdy vysypány přístupové cesty a čeřen byl plný. Technika rybolovu na slovenské straně spočívala v těžké technice. Plné laminátové, či duralové pruty vlasec o průměru 40 mm a káču jak pěst na žraloka. A žádné úspěchy.

Česká strana na to šla od lesa a profesionálně. Já měl dikobrazí brka (komplic Jirka Vitera veterinář v ZOO v Ústí nad Labem vždycky koštětem pročábřil dikobrazům hřbet a ti vystříleli munici, kterou mi pak nosil zdarma do hospody) a pak jsem měl samodělaná krásná husí brka, pro které jsem si jezdil na husí a kachní farmu do Dobroměřic u Loun. Brka jsem měl natřena na horní třetině tehdy nedostupnou zahraniční signální barvou ve třech odstínech (opět DZ a prodejna Mladý technik) a v dolních dvou třetinách byly brka natřeny barvou v deseti!! odstínech podle druhu vody. Od hnědé až po stříbrnou. Brka pak byly uloženy po deseti v solidních umělohmotných válcových pouzdrech s uzávěrem původně určenými na vrtáky zahraniční provenience, které jsem zase získával od komplice Jirky z firmy OSAN. Oba z Drobného zboží,oba tedy vybaveni solidními zahraničními pruty protože jsme zkrátka byli u toho. On vlasec cizí, já odjakživa a až do dneška náš silon, Planá nad Lužnicí.

Jednou jsme si takhle vyhlédli zátoku, kde bylo blízko ke kelímkovému pivu a k pečeným buřtům a kam jsme to neměli z baráku daleko. Rybářské vesty, peány vetknuté do látky, čepice s kšiltem, ale v krátkých kalhotech a se slunečními brýlemi jsme dorazili na plac. Kýbl okounků jsme měli v mžiku, ještě jsme kleštičkami odštípali protihroty na háčkách, protože okoun je dravec a hned to spolkne až do jícnu a pak se háčky těžko vyndávají a nastal koncert. Okounka jsme napíchli za nosní dírku na háček a frrrr do vody. Brčko, nebo dikobrazí osten neklade vodě žádný odpor a každé zabrání je krásně vidět. Co hod, to okoun a chlapák. Slováci s káčama čuměli, protože okoun jim nástrahu z háčku strhnul aniž by postřehli pohyb káči a i když na nástrahu skočil okoun sebevrah neměl sílu tu obrovskou káču potopit.

Okouni se ale začali vršit a tak jsme si posbírali svých pět švestek (bratru 50 kilogramů) a odtáhli jsme to na barák.Tam se zapojili kolektivně všichni a žralo se a žralo až už nikdo ten den nechtěl (o přípravě okounů později). Když se situace celý týden opakovala nikdo na baráku to již nechtěl a tak jsme to rozdávali v přilehlém stanovém táboře Pražákům. Nějak se to však rozkřiklo a začali na nás chodit lidi. Skaliska okolo laguny tvořila jakýsi přírodní amfiteátr kam si lidé posedali a čekali na nás. Místní či slovenští kolegové se jaksi vytratili a jeviště patřilo pouze nám. Je mi to trapné, ale třetí den tam bylo napěchován na 500 lidí a když jsme přicházeli, tak to mezi nimi šumělo „To sú ty profesionály.”

My jim také hráli na city a šou jsme začínali jakýmsi rituálem. Postavili jsme se k vodě a na povel jedna, dvě, tři jsme švihli prutama a teleskopáci vyjely. Pak jsme si teprve upravili očka do zákrytů a začali chytat. To už jsme si sami okounky nechytali, bylo tam mnoho ochotných rukou a my měli k ruce stále čerstvý kbelík plný nástrahy. Už nám také kluci nechodili za úplatu ke stánkům pro teplé pivo ve voskovaných kelímcích, pivo nám nosili pinglové ve skle přímo z přilehlého hotelu a Plzeň nebo Budvar a nosili nám i vybrané speciality k jídlu, protože si odnášeli ryby po bednách a zdarma. Když já potom ještě na place vytáhl kapra a Jirka úhoře ovace nebraly konce. Nezdá se to,ale je to tak. Nekecám.


Okoun je jedna z nejchutnějších ryb a má velmi pevné a chutné maso. Má však velmi pichlavé ploutve a šupiny pevně vrostlé do kůže a proto je nejlepší okouny stahovat. Udělá se to tak, že omráčenému, vykrvenému a vykuchanému okounovi se nařízne kůže okolo hlavy, ostrým nožem nebo kleštičkami si odhrneme začátek a k směrem k ocasu ho stáhneme z kůže i s hřbetními ploutvemi. Pak jenom od páteře seřežeme filety a trochu je nožem posekáme, čímž přesekáme drobné kosti, které se při smažení úplně ztratí.

Jelikož v baráku nebyla možnost vaření, museli jsme z jiné provozovny ukrást smaltovaný hluboký plech příslušející ke sporáku a u nás na baráku roztopit „školní“ kamna Golemky. Filety se nasolily, okmínovaly a daly se péct na máslo. Bylo to božské ... jen kmín, sůl a máslo. K tomu se pilo bílé, ale i červené mladé víno, které nám východňárské babky denně prodávaly. Byly milé ty ženy podobajíce se oděvem a vizáží ženám ze Sicílie. Černý oděv, opálená svrasklá tvář, upracované ruce. Prodávaly víno, klobásky i slaninu.

Tři týdny prázdnin se pomalu chýlily ke konci a i přes to, že jsme museli občas v restauraci kropit topolčanské a Slováci pili budvárek a plzničku, prostě nám to pivo bez udání důvodu nedali a i jinde byl cítit jistý odstup. Michalovská pošta však předčila všechno. Sháněl jsem adresu komplice z vojny, který právě v okolí Michalovců měl bydlet a tak jsem se byl pozeptat na místní poště. Byla to dosti velká budova a pohybovala se tam spousta zaměstnanců. Vznesl jsem dotaz a zavolali paní ředitelku a ta mě dokonce uvedla k sobě do ředitelny a po těch různých ústrkách jsem byl jak v šoku a paní ředitelka zavolala spolupracovníky a společně jsme se pídili po dotyčném a já jenom věděl jak se jmenuje a Michalovce a že mluvil někdy o dědovi Peterovi a tak celá pošta dala hlavy dohromady jako FBI, až zjistila, že se dotyčný odstěhoval kamsi a možná jim imponovalo,že severočech a potažmo Pražák hutorí a nebo jsem kápl na výsostně hodné lidi.

Zpáteční cestu vlakem jsem už neměl chuť absolvovat a tak jsem telefonicky (a tenkrát to byl problém!!) objednal letenky Košice-Praha a zavolal komplicovi, aby pro nás na Ruzyň přijel. Tak autobusem do Košic, kde jsme měli spoustu času na prohlídku města. Mám rád to město a mám rád východňáry. Cítil jsem se tam dobře... Pak na letiště a další šok. Mezi Košicemi a Prahou létal Iljušin 18 a velmi vyběhlý typ. Děti jak se na let těšily tak okamžitě usnuly a já pustil samozřejmě Věru k okénku a pilot nahodil motory a teď se to začalo klepat a já tenkrát ještě neměl hrůzu z létání a tak říkám Věře koukni! A na křídlech uvolněné nýty tancovaly tango a Věra se začala křižovat a to bylo v době únosů a najednou palubní rozhlas hlásí, že jsou na palubě příslušníci tajné policie a že jsou ozbrojeni a kdyby měl někdo chuť na únos, tak že ho sejmou a já tak koukám po tom poloprázdném letadle a tam sedí jeden vetchej děda a já chlap v nejlepších letech, opálen a černý brýle na ksichtě a tenkrát ještě s pěknou postavou a teď vidím ty dívky a dámy jak po mě pokukují a šumělo to tím letadlem „... tak to je ten střelec, to je ten bourák, to je ten zvláštní agent, no jo to se hned pozná...” a Věra také usnula a jedna dáma si dokonce přišla pro podpis, ale to zase vytočila mě, jelikož i já jsem podřimoval a najednou na mě někdo mluví a já se lekl a dáma stojí vedle mě a já si nevědomky sáhl na srdce, ale jsem jen v tričku a ona nechte tam tu bouchačku mladý muži, vím o co se jedná. No a já úplně připitomělej jí podepisuji nějaký pohled ... a mým plným jménem.

Do Prahy už nebylo daleko, ale stále po mě střílela očima. Přistáváme a já vidím na terase kámoše Láďu. Je to v suchu říkám Věře a myslím tím odvoz do Teplic. Láďa je kousek, známe se hodně dlouho a moc dobrej kámo a tak se také tak vítáme a pak vyrážíme. „Pojedeme horem Tome”, říká mi komplic a myslí tím cestu přes Slaný. Jedeme a jedeme a Láďa jede jak hasič. Jestli se děti nepozvraceli za celou dovolenou, tak teď to na ně jde. Zastav volá Věra zezadu a už obě děti zvrací do škarpy a Věra s nimi. Láďa si něco brouká pod fousy ... haranti, hovno to vydrží. Já to radši nekomentuji. On vlastní děti nemá a tak jedeme a děti zvrací ještě dvakrát. Docela slušné tři týdny dovolené...
Skleróza je nejkrásnější choroba. Nebolí a každý den se člověk dozví něco nového.... (Aurelius Augustinus)
Uživatelský avatar
drobek
Spokojený důchodce
Spokojený důchodce
 
Příspěvky: 1873
Registrován: 17 srp 2010, 14:59
Bydliště: Skalka 1946; 56002 Česká Třebová

Zpět na Poučné a veselé povídání o vaření

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 13 návštevníků

cron

x