- 2.jpg (11.91 KiB) Zobrazeno 2834 krát
Text je úmyslně zkrácen o statě rodinné, či statě nesouvisející bezprostředně s jídlem, o statě nepoplatné době a ochuzen o statě intimní. Vše je autentické a pravdivé. Do Francie na gurmánské zážitky jezdíme od té doby již 11 let a zjišťujeme, že z naší dcery Patricie se stala mistrovská kuchařka. Bunter.
Naše dcera Patricie,se po několikaleté známosti s Francouzem Christophem rozhodla pro sňatek a my jako rodiče jsme tam z Norska letěli. Jelikož létání příliš nemiluji, posnídal jsem několik piv a utišujících prášků. V letadlech a při mezipřistáních jsem stav tekutin statečně doplňoval a tak let dopadl dobře a ve Francii na mě nikdo nic nepoznal.
Přistáli jsme v Marseille a byli jsme přivítáni velmi mile. Rodinu jsme osobně viděli prvně v životě. Zleva náš syn Tomáš, moje žena Věra, Jean Pièrre, Claudine, naše dcera Patricie a já. To fotografoval Christophe a pak jsem fotografoval já. Pak jsme byli autem odvezeni do Aix-en-Provence a ubytováni u dcery v bytě. Stravování bylo domluveno (o nás bez nás) u Christophových rodičů a to obědy a večeře. Nelitovali jsme!! Claudine je znamenitá kuchařka!!
Do svatby zbývalo ještě pár dní a tak jsme se věnovali prohlídce města a já svým zálibám. Ještě v Norsku jsem si z „Pivní Bible“ od Michaela Jacksona nalistoval kapitolu vztahující se k Francii a je až s podivem, že vinařská velmoc má docela slušnou pivní tradici. Z knihy jsem si vypsal 23 druhů piv,které bych chtěl ochutnat a téměř se mi to podařilo. Cestou z trhu to napichujeme hlavní ulicí a Patricie hlásí-tady je pivnice, kde mají pivo z celého světa a tak jsme tam vlítli. Usadíme se a už je u nás pingl. Já tahám z kapsy již zmíněný seznam piv, ale pingl i když položil na stůl nápojový lístek mi drze hledí přes rameno a hlásí. To máme, to máme, to máme, to nemáme to se vaří jenom v březnu, to máme atd. Jak tomu mému škrabopisu norsko-česky-anglicko-francouzsky porozuměl, ví sám Bůh. Objednávám si půllitr piva ADELSCOTT a v okamžiku stojí přede mnou. Při prvním doušku si myslím,že jsem v ráji.Ta barva,vůně i chuť!! On totiž Adelscott není jen tak ledajaké pivo,ale jediné pivo na světě vařené z whiskového sladu. A ochutnávka pokračovala. Mají tam 23 druhů čepovaných piv a stovky lahvových.Z našich plzničku a budvárek.Bylo to plodné odpoledne.
Oběd a večeře.
Oběd je oběd, ale večeře je hlavní jídlo dne. Začíná tak úderem dvacáté hodiny,ale dlouho před tím se začíná s pitím. Na jihu Francie je velmi populární Pastis, což je 60% anýzová kořalka, která se nalije tak na dva i tři prsty do dvoudecové sklenice a dolije se to ledovou vodou. Po dolití se nápoj zakalí a má zelenomléčný nádech. Na mě to moc nezapůsobilo, ale oni se po tom můžou utlouct. Netřeba zdůrazňovat, že hladový člověk pijící od sedmé do osmé aperitivy se cítí po hodině mírně „přivožralej“. A nese se salát, ze všeho zeleného, olivy zelené i černé a všude česnek. Samozřejmostí je bageta, která se jí ke všemu. Délka až 1m, konzistence kůrky křupavá, střída lahodná a vynikající chuť po oříšcích. Ostatně Antonín Kosík píše o bagetách toto: přílohou je bageta,neutrálně solené nic s chřupavou kůrkou,která nese a prodlužuje chuť. Jelikož bageta však drobí, začíná být na stole pěkný, ale příjemný bordel.
Salát je v nás a jelikož je bohatě zalit olivovým olejem a ulamuje se bageta, řeklo by se, že má člověk relativně dost. Jenže ouha! Teď teprve přichází hlavní chod a je to Daube(provensálský rendlík). Vynikající pokrm z hovězího masa a červeného vína podávaný s makarony. První den jsem zapomněl na foťák, ale mám k disposici originální rukou psaný recept. Teď jsem ale naplněn k prasknutí!
A podávají se sýry. Při pohledu na ně jak s chutí jedí se mi dělalo nevolno. Když tak na ně hledím, jak si ukrajují bohatýrské kusy tučných sýrů a s potěšením je pojídají, napadá mi kradmo kam to dávají? A co bylo pro mě opravdovým šokem,že si ještě některé z těch sýrů bohatě zalévají olivovým olejem z takové konvičky, která je vždy na stole. Pak teprve přijde dezert, poté ovoce a nakonec káva, něco ostřejšího a kouří se. Já měl ve Francii úplně nabourány návyky a křičel jsem ze spaní, když se mi s napraným žaludkem podařilo usnout, anebo jsem se převaloval do rána.
Ještě je třeba připomenout pár maličkostí. Každý má svůj talíř, na který se servírují všechny chody. Talíř se bagetou vytírá do čistoty. Jídlo se servíruje takto. První dostávají hosté, pak hlava rodiny, pak další muži a nakonec ženy. Další specialita jsou ubrousky. Někdo se cpe a utírá si hubu do rukávu, jiný používá papírové ubrousky a někdo si neotírá hubu vůbec. Né tak ve Francii. Tam je to přísně dáno. Jelikož se u jídla popíjí, každý má svůj látkový ubrousek. Má ho i označen kovovým či dřevěným prstýnkem se jménem a my návštěva jsme si je značili přeložením, uzlem apod.
Zvláštností také je, že mimo cizinců jsem tam neviděl tlustého člověka. Stále se píše, že francouzská kuchyně je zdravá a lehká, toto tvrzení však odmítám!! Některá jídla tam přímo v tuku plavou a absolvovat takový měsíc „výkrmny“ tak mě vezou. Zajímavé na tom je to, že Patricie po asi sedmi měsících provensálské kuchyně přibrala 15 kg a byla jak bečka, pak se režim upravil a dnes je jak proutek. Já jestli jsem si myslel, že se umím najíst, tak jsem proti nim učiněný nováček a tam mě pozávodila každá desetiletá holka.
Jsme na sklonku druhého dne a k večeři byl králík po provensálsku viz foto. Opět stejný rituál,avšak tentokrát po salátu přišel ještě jeden předkrm a to zapékaná plněná rajská jablíčka. Náplň sestávala z žampionů, sýra, smetanové bešamelové omáčky, másla a koření. Na zlatou medaili. Hlavním chodem byl již zmíněný králík, vlastně dva,(jeden z mých favoritů, bohužel v Norsku nepopulární, mají to doma jako kočky a psi). Králík byl prošpikován, počesnekován a proložen „roštím“ z provensálských bylinek a byl jako mandle. A příloha? No fantazie. V troubě pečené brambory na olivovém oleji s rajčaty, česnekem,cibulí a kořením.
Po večeři jsme se dohodli, že budeme vařit také my. Jednak, aby také ochutnali něco českého a jednak abychom Claudině ušetřili čas. Měla před sebou přípravu Silvestra a Nového roku, zkoušku u švadleny sama a pak s Patricií atd. Co nakoupit? Co uvařit?Nebylo třeba je ohromovat čínou, či kuchyní orientu (což mi Češi tak rádi), aby je pálila huba a prosili by o vodu, ani nějakým náročným chodem s dlouhou přípravou (svíčková apod.) Ptáka jsme zamítli i když tam husičky a kachničky visely pěkný, ale zrovna kápneš na nějakou starou mrchu a jsi v hajzlu! Vše bylo samozřejmě tajné a tak jsme s mojí ženou Věrou po delší debatě rozhodli pro toto.
První den hovězí plátky na česneku houskový knedlík a na Silvestra plněná vepřová roláda bramborová kaše. Druhý den jsme si ráno nakoupili a šli nato. Z krásného odleželého kusu jsem si nakrájel plátky, opekl na tuku, vyndal je a ve zbylém tuku udělal cibulový základ. Plátky podusil doměkka, vyňal, šťávu vydusil na tuk, zaprášil moukou, zalil vývarem, prošlehal a poctivě provařil. Před dokončením jsem šťávu přecedil do čistého kastrolu, přidal česnek se solí, měkké plátky, dochutil a odstavil na kraj sporáku,aby se tuk poctivě oddělil od šťávy.Dílo se povedlo a výsledkem byla tmavohnědá šťáva lesklá tukem, s příjemnou vůní po mase, česneku a koření. Ve šťávě leželo maso přiměřeně měkké a na skusu křehké. Knedlíky stvořila Věra a i když neměla zkušenost s francouzskou moukou ani kvasnicemi povedly se jí na 1*.
Toto se mělo jíst ten samý den, ale současně jsme pekli roládu na Silvestra. Tu jsme udělali takto. Z vepřové kýty se rozřízl plát, který se naklepal, osolil a opepřil. Z vajec, másla a žampionů se udělala fáš, kterou se plát pomazal. Uzený bůček se nakrájel na plátky a těmi se fáš pokladla, olivy se vypeckovaly a nasekaly nadrobno a plát se jemně posypal, kyselé okurky se nakrájely na proužky a plát se s nimi místy proložil. Vše se pokapalo česnekovým olejem. Plát se sroloval do rolky a dobře motouzem ovázal. Do hlubokého pekáče se dalo máslo a na dno se pokladly odřezky z masa a uzeného bůčku. Nato se položila rolka a velmi zvolna a za stálého podlévání se pekla do skororůžova. Pak se trouba vypla, pokračování na Silvestra.
- 3.jpg (6.47 KiB) Zobrazeno 2834 krát
Ve 20.00 pro nás přijeli a hurá na to (viz foto). Chutnalo jim,chutnalo!!a i když stále ulamovali bagetu,snědli i 7 knedlíků. Knedlíky sice zbyly (Věra jich navařila pro celý panelák), ale z masa nezůstal ani kousek a z omáčky ani kapka i hrnec bagetama vytřeli. První den jsme měli tedy úspěch. To,že snědli 7 knedlíků tak to neznamená dohromady, jelikož tam byl ještě jeden manželský pár z Norska (Patrinky kamarádka a svědkyně) a její manžel Trond jich spořádal 10. Ten se s tím nesral!
Je tu Silvestr.
Já chtěl na výlet do Marseille a trochu po okolí a také jsem chtěl ochutnat marseillské nožičky v balíčku a samozřejmě proslavenou světoznámou bouillabaissu. Po krásném výletě asi 250 km jsem se ještě chtěl podívat do kasáren Cizinecké Legie a měl jsem štísko, měli den otevřených dveří. Silný zážitek!!
Z moc hezkého výletu jsme se vrátili navečer. Každý šel do svého. My dopékali roládu do růžova, náš syn Tomáš se s přáteli a norským párem chystali na Silvestra do Marseille, Claudine, její manžel Jean Pièrre naše holka a Christophe se také připravovali na Silvestra. V 8 hodin večer byla roláda upečena, kaše hotova a dokonce jsme udělali mísu salátu, který Claudine ochutila po provensálsku. Z rolády se odstranil motouz a já jí nakrájel ostrým nožem na plátky. Harmonie barev na řezu byla ohromující. Chuť mírně navinulá,ale silně máslová, šťáva nádherně vyrestovaná, lesklá tukem. Kaše bez pucků, hedvábná, žluťoučká po dobrých bramborech. Věra nandala kaši a já jim po našem do kaše udělal lžící takové brázdičky, nandal plátky masa a Patricie ty brázdičky zalila šťávou (viz foto). Opět drtivý úspěch. Chutnalo to znamenitě a bylo to velmi syté. Při jídle bylo slyšet občas vzdechnutí voila a cinkot sklenic s vínem a přidávalo se a vytíralo bagetou....
Na Silvestra jsme tedy zůstali v šesti. Slušně se popíjelo, TV nehrála, stále bylo co povídat a Patricie (dále Patrina) měla z překládání hlavu jak parní kotel. Ta jazyková bariéra je svinstvo. Z Francouzů nikdo anglicky ani á a norsky ani bé a česky ani cé a já francouzsky skoro nic i když něco přece a Věra pochytávala v paměti slovíčka ještě z dvanáctiletky. I přes veškeré nesnáze, jsme se kolikrát tak nasmáli až se Claudine připočůrala a muži si otírali oči. A stále se jedlo!
Slavnostní salát, jen tak kdo má chuť a to z chřestu máčeném v másle, humřího masa, vařených vajec, čekankových puků, olivového oleje, salátu, česneku a zálivky. Neuvěřitelně sladěné ingredience vynikající chuti. I když byl salát dost sytý, neuvěřitelně osvěžil.
A jsou tu ústřice.
Já je nikdy v Norsku nevyhledával i když jsou ke koupi ve vybraných prodejnách a tudíž jsem neměl s nimi žádné zkušenosti. Věra jak vidí něco z moře tak se hned naježí (viz foto), ale odmítnout nemohla,takže tedy jenom jednu. Ukázali nám jak se to jí a jak se s tím před jídlem zachází. Mě to připadá jako flus a v něm malé embryo, hýbe se to a je to celé v takové bláně plné vody.
Ústřice bez vody jsou nepoživatelné.Nožem na ústřice opatrně vše oddělíš od skořápky(viz foto), pokapeš citronem a vysrkneš. Přikusují se malé kousky tmavého chleba a pije se ústřicové růžové.
Statečně jsem si jednu připravil a šup tam s ní (viz foto). Nemysli si, že se v tu ránu můžeš někam vytratit a plivnout to z balkonu. Každý na tebe kouká. Já se zkraje týdne zmínil, že bych to jako ochutnal, ale netušil jsem, že mi toho nacpou plný talíř. Cuknout se nedalo. Patrina to nejí a Věra se jí hned chytla a tak jsem v tom zůstal z naší rodiny sám. Když jsem tedy polknul tu první, tak všichni na mě viseli očima a tak co?? A já popravdě odpovídám, že mi na tom vadí ten citron a už křičí voila a že prý bez citronu to jedí ti největší gurmáni a labužníci, kteří tak do detailu vychutnají tu sílu a chuť moře. Opravdu bez toho citronu to bylo lepší. No a jak to chutná? Tak vcelku nijak. Ta voda je voda mořská a silně slaná, teď do toho ten citron a pak ten šlem s kouskem svaloviny chutnající trochu po bahně a syrové rybě. Máš přitom víceméně divný pocit.Občas je tam kamínek, tráva či kousek perleti. Nechce se s tím srát! Polknout to, hned sáhnout po chlebu a hned pak po víně.Já sežral opravdu celý můj talíř a když viděli jak to do mě jede, přistrkovali mi hned talíř Věry, což jsem odmítnul. Spořádal to Christophe. Byl jsem upřímně rád, že už to mám za sebou, nikde bych si to neobjednal, nekoupil ani nelovil. Při polykání mě ale hřálo vědomí, že ústřice jsou plné jódu a minerálních látek, takže aspoň něco. Také můžu říct,že jsem to jedl.
Následující chod už bylo jiný kafe.Husí játra s lanýži(viz foto), kdy cena za 100 g je 350 franků. Já z toho zase tak vyvalenej nebyl, jelikož husí játra znám z dětství ovšem bez lanýžů. Naše máma je dělala a zalévala do husího sádla a my si to pak mazali na chleba a sádlo nám teklo mezi prsty ójé!!
Husí játra s lanýži je však těžko popsatelná chuť. Je to sice jenom ovoněno, ale chutná to znamenitě. A tak se jedlo, pilo hodoval a najednou bylo ráno, den první. Pospali jsme, šli trochu na procházku, já pak na poštu, Věra žehlila obleky a košile na svatbu a okolo dvacáté večerní opět na krásné stravovací galeje. Pivem jsem se předtím moc nenaléval ale srkal jsem kořeněné víno, vědom si zážitku na který se nezapomíná.
Na programu byla Bouillabaisse (dále bujabesa), světoznámé rybí jídlo z Marseille. Jídlo je to prastaré a dnes se recept ustálil na 17 druzích ryb. Část z nich je na (viz foto). Úprava je to zdlouhavá a velmi pracná. Na BBC jsem jednou viděl program o bujabese, jsou nato zvlášť školení kuchaři, kteří mohou bujabesu vařit a na restauraci visí certifikát. V podstatě se ryby vaří s cibulí, rajčaty, česnekem, olejem, kořením a brambory. Když jsou větší ryby měkké vyjmou se, částečně se vykostí a kosti se dají zpět do vývaru, kde se z drobnými rybkami rozvaří.
Mezitím se vyjmou částečně vařené brambory, nakrájejí se na plátky a s olejem, česnekem a bouquet garni (což je takové křovíčko z tymiánu, petrželky, bobkových listů a česnekové nati) se upečou v troubě. Vývar se propasíruje a přecedí. Ryby se nakladou na pekáče a dají se prohřát do trouby. Připravena je rezavá omáčka rouille, která se dělá z česneku,chilli (nebo pepře), žloutků, oleje a koření.
Bageta se nakrájí na plátky, nechá v troubě oschnout a důkladně počesnekuje. Česnekoval Jean Pièrre. V popředí počesnekovaná bageta, vzadu dřevěný hmoždíř (dostal jsem ho dárkem) s rezavou omáčkou ve které musí tlouk stát (viz foto).
Omáčka se připravuje technologií majonézy. Takto vypadá hotový vývar(viz foto). Servírování. Talíř se vystele bagetou, silné nátury si jí hojně potřou rezavou omáčkou a vše se zalije horkým vývarem (viz moc nepovedené foto). Je to tak dobré a silné, že obě odpůrkyně mořského Věra a Patrina jedly jak o závod, ale musím podotknout, že to je jen pro silné nátury. Kdo neochutnal neuvěří. My se před tím s naším Tomášem kasali, že si to dáme klidně i druhý den, ale nejde to!! Bujabesa se nedá jíst každý den.
Po polévce nastupují pekáče ryb a mísy pečených brambor (viz foto). Na to chce čas. Zaprvé bacha na kosti a za druhé to je potřeba vychutnat. Chuť ryb je procesem tak královsky vyvážena a brambory k tomu tak pasují, že to je na Nobelovu cenu a ani bageta se k tomu neulamuje!!!
Jedlo se, moc se nepovídalo a stále se nosilo z kuchyně. Nové a nové mísy. Jedlo se dvě hodiny a nažrali (to se nejedlo) jsme se téměř do bezvědomí. Jaksi stále nemáš dost a ještě tenhle kousek a támhleten kousek až zjišťuješ, že to opravdu nejde. Oči by jedly, ale tělo stávkuje.
Věra si nejvíce pochvalovala mořského hada, který byl prý nejlepší a já na ní koukal jak u vytržení. Tolik bujabesa a byl to zážitek, to se musí prožít!! A proč jsem si nedal bujabesu v Marseille jak jsem původně chtěl? Tak francouzská strana mě od toho odradila. Zaprvé tak všude se krade a za přemrštěnou cenu pro turisty dostaneš prý cosi co kolem bujabesy běželo a dále jsou na štíru s hygienou. Nikdo ti nezaručí, že jsou ryby myté či očištěné a co se do polévky pasíruje za sračky je ve hvězdách. Pak mi Claudine v městečku Cassis u přístavu ukázala dvě restaurace, kde se kvalitní bujabesa podává. Takže v Marseille asi nikde. Místně se k bujabese prý podává i omáčka Aioli.
Den svatby
Ráno se jelo do Aix na starou radnici, kde probíhala svatba civilní, pouze rodina a svědci a v normálním oblečení. Ženich totiž může vidět nevěstu ve svatebních šatech až v kostele. Tam v těch úzkých uličkách u radnice jsem si všimnul do dlažby zapuštěných mosazných desek, do zlata vyleštěných podrážkami chodců s nápisem Paul Cézanne a letopočet. Město před mnoha lety nechalo tyto destičky do dlažby zapustit tam, kudy chodil tento slavný malíř když pobýval v Aix. Hezké jak se jinde starají o slavné syny národa.
Z radnice se jelo do najmutého lokálu kde se podávalo občerstvení opět pro ty nejbližší, ale bylo to spíš vyplnění času před obřadem v kostele. Tam jsme měli zelený předkrm, grilované maso s hranolky a pro sýry, dezerty a ovoce se chodilo ke „švédskému stolu“. Víno bylo v ceně. Okolo 15 hodiny jsme se přesunuli k rodičům do bytu, kde se podávalo pití a přicházeli další příbuzní a hosté. Patrina byla u holiče, pak jí doma strojili a v bytě tak 30 Francouzů a my tři, Věra já a Tomáš.To byla síla!! Ještě, že tam byl norský pár a Francouz Erik ovládající pár anglických vět. Jinak jsou ale Francouzi holubičí národ a strašně slušní. Jsou velmi ohleduplní a galantní a jak se krásně zdraví! Né jako tady na severu kdy ti občas jenom zabručí na pozdrav, ale hezky dobrý den paní, dobrý den pane. Rodina a bližší přátele se však hubičkují, třikrát na tvář cikcak. Něco na tom ale člověče je. Já se spíš těšil na manželky a družky Patriny a Christophových kamarádů, ale na příklad Erika což je velmi blízký rodinný přítel jsem musel pusinkovat také 10x denně a to když přišel a zase šel hehehe. V kostele po obřadu při přijímání gratulací se mi Věra šeptem svěřuje. Tolik pus jsem za tak krátkou dobu v životě nedostala. No není se co divit. Lidí je skoro stovka a každý ti dá tři pusy....
Text o obřadu pro Labužníka vypouštím a svatební veselí je drasticky zkráceno
Po obřadu se jelo za stálého houkání do najmuté restaurace a program byl rozvržen takto:
19.00-21.00.hod. - aperitiv kdo co vypije (a bylo tam téměř všechno) je v ceně,
21.00-24.00.hod. - jídlo, k dispozici byly samoobslužné stoly, což je nepraktičtější, v půlnoci přípitek novomanželům (100 flašek šampusu se kupovalo extra) a rozseknutí svatebního dortu.
24.00 - do rána - volná zábava s hudbou.K dispozici studený bufet a červené kvalitní neomezeně.
Přijíždíme k restauraci, personál nás uvítal, disko hrálo a k baru jsme si chodili pro drinky. Mezi tím jsme se ještě seznamovali s těmi, kteří přišli později. Zde se setkali rodiny, které se neviděly přes 20 let. Příbuzní a známí se trousí do lokálu, v popředí postává Věra s Tomášem a kouří. Jídlo se podávalo jednak ze samoobslužného studeného bufetu (viz foto 1 a 2), kde byla šunka v kleštích, pečené nadívané sluky, roastbeef, ovoce, sýry a dezerty a pak z teplého stolu s obsluhou kde bylo pečené nadívané sele, dušené lilky s liškami a masem, masová buchta a jiné.
Mezitím se seznamovalo, hodně fotografovalo a pilo. Pak se jedlo. Náš stůl stál na čestném místě a pod baldachýnem a my začínali. Nebylo to věru lehké. Museli jsme se k jídlu přes sál protancovat, talíři hýbat jak tamburínou (viz foto) a ve frontě se měnit mohutně povzbuzovány hudbou a potleskem. Ty víš jak já mám tyhle akce rád a tanec!! a Patrina furt do mě dloubala tancuj hergot!!, usmívej se sakra!! Nabrali jsme si jídlo a nato. Jenomže tam bylo odhadem 15 stolů pro 6-8 stolovníků a teď zase pro jídlo tancovali oni a to bylo zase tleskej sakra!! a já tleskal se slukou v ruce!!
Pomalu se blížila půlnoc a také přípitek. Ze sklenic se postavila pyramida a Patrina tam už něco opět organizuje (viz foto), pingl si připravil šavli a teď tou šavlí sekal těm flaškám hrdla a pomocnice to lila do té horní sklenky ze které to teklo do těch dolních, až byla pyramida naplněna. A teď si všímej reakce toho dítěte. Pingl vyštrachal dvě hrdličky a ty usadil drůžičce na ramena. A teď sleduj!!
- Christophe už pije a pingl pokládá hrdličku na dívčí ramínka a Patrina dává pozor (viz foto).
- Pak si všichni ťukáme,stojíme v pohodě a najednou se dítě chápe sklenky a tajně si připíjí(viz foto).
- Naše holka se líbá s manželem(viz foto), ale dívka ví svoje(viz foto).Je asi ze všech nejšťastnější.
Pak se hrdličky přestěhovaly na ramena novomanželů, sklenky musely být opět naplněny a bratrsky vypity za jásotu přítomných a pak se sekal mečem dort z marcipánu a karamelu(viz foto), který museli novomanželé rozseknout rukou společnou.
Jelikož jsme stály my rodiny na druhé straně stolů, nemám to moc fotograficky zdokumentováno, ale mám to na videokazetě. Volná zábava, tanec a sezení se skončilo nad ránem. Vše co se nesnědlo bylo personálem pečlivě zabaleno a odneseno do auta a také všechny načaté a nenačaté flašky.
Kalná rána a tím hůř po svatbě, ale já si dával pozor. V pohodě jsem celou noc usrkával červený a bylo mi fajn. Dopoledne se balilo a přišlo loučení. Opět moře pusinek a krásná vzpomínka.
- 1.jpg (6.42 KiB) Zobrazeno 2835 krát
Fotek mám stovky, ale spousty jsou nenávratně pryč (poznatek z roku 2004)
