Jak jsem se nakonec zapojil do vánočních příprav

[Mánek]

aneb Jak i mně dostihlo vánoční třeštění...

"Ne, tento víkend domů nepojedu, byl jsem dva týdny po sobě a nic se nemá přehánět!" k tomuto rozhodnutí jsem došel týden před vánočními svátky. (Pro neznalé: bydlím ve Frýdku-Místku, ale pracuji v Brně.) Rozhodl jsem se strávit celou sobotu a neděli zkoušením různých mňamek a pozvat na oběd svého nejstaršího s jeho slečnou. Jenže chlapec si ve čtvrtek poslechl zprávy o stavu sněhu na českých horách a rozhodl se, že pojedou do Jeseníku navštívit budoucího tchána, (podle mne spíš kuchyni budoucí tchýně), a při té příležitosti si zahraje hlavní roli v novém moravském akčním filmu pro jednoho herce, příznačně nazvaném "Já, snowborďák!!!". Kameramanem ustanovil střelhbitě svoji krásku, ale protože její výbava spočívá pouze v digitálním foťáku, a jak všichni dobře víme na jednu vteřinu filmu je potřeba 36 smímků, počítejte s jeho uvedením do kin nejdříve tak ve čtvrtém tisíciletí po Kristu...

I můj spolubydlící opustil náš útulný privát za účelem mordování těla na dostavbě svého hnízdečka, aby tam už mohl strávit klidné vánoce, a tak jsem prostě osiřel. Prozíravě jsem se tedy vybavil dostatečnou zásobou různých kulinářských surovin k přípravě rafinovaných specialit, lahvinkou červeného, a víkend mohl začít. Při pohledu z okna jsem se zařekl, že pohyb omezím pouze na prostor mezi sedačkou před televizí a kuchyní, kde si co chvíli vytvořím jenom nějakou malou experimentální zajímavost na ochutnání, abych se brzo nepřežral a mohl toho vyzkoušet co nejvíc. No, nebudu vás napínat, nevytvořil jsem nic převratného, žádné nové "kuře ala Stroganov" nevzniklo, ale vcelku jsem si mlasknul...

Jenže v sobotu po poledni, ovladač od televize v jedné ruce a sklenku červeného v druhé, jsem znechuceně zjistil, že programy v televizi jsou stejně stupidní jako jindy, a že hladina v lahvince se povážlivě blíží ke kulminačnímu bodu označujícímu "NAPROSTÉ ilustrační fotoSUCHO, VZÁPĚTÍ POUŠŤ". Pod tlakem této skutečnosti jsem začal uvažovat, co dál. "S tím prvním toho asi moc nenadělám, ale ten suchopár se musí zavlažovat. Ještě bych mohl být někdy v budoucnu obviněn, že jsem přispěl k pozvolnému rozšíření Sahary až na Jižní Moravu", rozhodl jsem se k návštěvě nejbližšího obchodu. Po pohledu z okna na vodorovně svištící vločky sněhu jsem se znechuceně oblékl a vyrazil "jen tak na skok" doplnit zásoby tekutin. Naivně jsem se domníval, že týden před vánočními svátky má každý obchodník pod vidinou zisku co největšího otevřeno až do pozdních nočních hodin, ale šeredně jsem se zmýlil. Cedulka na dveřích prodejny mi suše oznámila, že jsem z rozhodnutím načerpat tekutiny otálel o deset minut déle, než bylo záhodno. Tato nicotná chvilka bohatě stačila personálu prodejny, aby zbaběle prchnul a ponechal mne možnosti zahynout potupnou smrtí žízní. Otočil jsem se tedy k návratu, utěšujíc se tím, že cesta zpět vede kolem otevřené hospůdky, ale náhle se zjevila záchrana v podobě přijíždějícího autobusu s nápisem Carefourr. Využil jsem tedy zcela nezištné služby tohoto obchodního řetězce, který v rámci dobročinnosti dopravuje zákazníky do svého obchodního centra zcela zdarma, a nastoupil. Po úspěšném boji o vozík a vstupu do budovy, v níž se prodejna nachází, jsem se při pohledu na uštvané tvory opačného pohlaví, tlačící s šílenými pohledy přeplněné nákupní vozíky, hluboce zastyděl: "Ty se tu flákáš a nudíš u televize, na kterou se stejně nedá dívat, a pro zdárné vánoční běsnění jsi ještě nic neudělal. Zapojíš se, a dovezeš domů také krabici cukroví, ať holky doma neřeknou, že jsi zhnilý lempl!" S tímto pevným rozhodnutím jsem místo kýžené láhve červeného zakoupil láhev tuzemáku, protože vánoční pečení si bez této základní ingredience nedovedu představit, a s vědomím, že v troubě je tepelná pojistka "v troubě" jsem zakoupil věci potřebné na nepečené cukroví. Carefourru se tedy jeho dobročinná strategie opět vyplatila, a mému kontu se ulehčilo o pár stokorun.

Po návratu do tepla domova jsem se věren svému předsevzetí jal experimentovat na poli mnou zatím neoraném, tedy výrobě nepečených cukrovinek. Ve tvaru jsem měl jasno okamžitě, koule je taková symetrická, dá nejmíň práce a klade nejmenší odpor při průniku jakýmkoliv prostředím. Protože na privátě žádnou kuchařku, ze které bych mohl vycházet, nemám, hojně jsem se zásobil různými surovinami, o nichž jsem předpokládal, že nemohou nic pokazit. Vytvořil jsem tedy první experiment, a protože do fantazie Pupka mi něco málo chybí, nazval jsem jej pracovně velmi neoriginálně:
Nadívané rumbakoule
viewtopic.php?f=98&t=944

Povzbuzen chutí prvního výtvoru, kde jsem se ještě držel trochu zpátky, rozhodl jsem se popustit z uzdy nejen fantazii, ale i štědrost ruky formou "přiměřeně, přiměřeně", která slavila takový úspěch ve známé slavné pohádce. Protože jsem dosud upotřebil pouze deci rumu - podotýkám, že zatím jen do kuliček, řekl jsem si, že zbytek naliji na rozinky, kterých jsem měl ještě 20 deka. Ty získají na výživnosti a blahodárně zapůsobí na chuť rumíku, kterým se pak osvěžím. Nasypal jsem tedy rozinky do zavařovačky, zalil vším rumem, co jsem měl ještě k dispozici, zavřel, protřepal a dal odpočinout na tři hodinky nejenom rozinkám, ale i tvůrčí činností znavenému tělu. Po třech hodinách strávených u televize, kdy mi bylo vcelku jedno, co produkce opět vymyslela pro otrávení diváků, (protože za zavřenými víčky promítali daleko zajímavější pořady), jsem došel k závěru, že macerování už bylo dost a šel jsem pokračovat ve zdárně započaté činnosti. Podle vhodně zvoleného postupu, který se osvědčil i předtím, jsem tedy do mísy přidal sypké ingredience a šel se z rozinkami podělit o část výživné omáčky. Uchopil jsem sklenici, vytřeštil oči, a ztuhnul v němém úžasu: Ty notorické potvory mi nenechaly ani kapku, všechno vychlastaly samy!!! Po delším nátlaku a menším násilí se mi podařilo donutit rozinky, aby se se mnou o nálev podělily, ale protože jsem neměl k dispozici lis, vymáčknul jsem z nich pouze deci. Musel jsem se s tímto množstvím spokojit, ovšem rozinky, na které zůstaly deci tři, získaly razanci neředěného lyzolu říznutého čistým opiem. Vsypal jsem je tedy do mísy, zpracoval těsto a zkusil výsledek. Když jsem opět nabyl vědomí, bylo mi okamžitě jasné, jaký název musí tento výtvor nést. Tentokrát už je to lepší:
Ekrazitové kuličky
viewtopic.php?f=98&t=946

PS: Je druhý den po zhotovení poslední kuličky. Po zjištění, že ještě získaly na razanci, mám podezření, že za týden budou obsahovat více alkoholu, než výchozí surovina - rum.