Tentokrát z Číny.
Protože jsou to stránky věnující se vaření a grilování, tentokrát uvedu pár postřehů z mého nedávného pobytu v Číně. Slavná čínská kuchyně, co dodat. Asi to že z ní v čínské realitě nejsem nějak moc odvázaný. Vypůjčil bych si hlášku z amerického seriálu M.A.S.H. kde v jednom dílu do jednotky přibyl čínský vzdělaný chirurg a když se s ním posléze loučili, Hawkey navrhoval: „Tak se třeba sejdeme někde u vás v Číně v nějaké dobré čínské restauraci“. A Číňan odpovídá: „Jo znám jednu výbornou .... ale ta je v Chicagu“.
Myslím že to je naprosto výstižné. Čínské restaurace a bistra v Americe jsem využíval rád, ale v Číně abych tak řekl ... nic moc. Ale zase taková havárka to není. Pohybuju se mezi „obyčejným lidem“, tedy nezbývá než se stravovat stejně jako oni. Kantýna ve fabrice smrdí přibližně stejně jako můj kompost na zahradě. Po několika dnech jsem zaznamenal na záchodě, že i to co tělo produkuje zapáchá stejně jako kantýna. Člověk musí zvládnout (jakž takž po několika týdnech tvrdé dřiny) jezení hůlkama, a to co se nedá uchopit hůlkama, to se jí v hlubokém předklonu k misce tak, aby ústa byla v úrovni misky ... a přihrnuje se to opět hůlkama. Polévka k obědu je řídká a teplá, ze všeho nejvíc mi připomínala vodu z nádobí. Není to „první chod“, ani poslední, ale připíjí se z misky v průběhu jídla. Aspoň že je teplá. Byl jsem tam v pozdním podzimu a „topná sezona“ jestě nezačala, takže cokoliv teplého bylo vítané. Jídla bych rozdělil do takových tří kategorií:
1. Dušené či vařené v sojovém octě ... většinou všelijaké trávy (opravdu) a zeleniny. Připravované na pánvi vok s poklicí.
2. Smažené či pražené na vok(u) při vysoké teplotě a úplně do mrtva.
3. Grilované ... na primitivních grilech.
Připravuje se všechno co má aspoň dvě nohy a není to člověk (i když kdo ví), nebo nábytek, a nebo co má křídla a není to letadlo. Většinou se těžko odhaduje co jíte, protože všechno je rozsekáno na kousky a při tepelných úpravách dojde k takovým změnám, že se původní živočich nebo rostlina rozeznává dost obtížně. Takové kuře rozsekané na třícentimetrové kousky od hlavy až po biskupa včetně kostí už opravdu původní konstituci nemá. Nezbývá než se modlit, aby před rozsekáním alespoň nějaké vnitřnosti vytáhli a peří oškubali. A věřil bych, že i to peří využijí v nějakém jiném pokrmu. Ne – neohrnuju na tím nos, jenom se snažím přiblížit, k jakým překvapením člověk dojde, když se stravuje opravdu jako číňan. Byl jsem v malém, dost špinavém a hodně prašném městečku, a troufl bych si tvrdit, že jsem tady byl jediný cizinec. I když cizinec ... to je tady taky dost relativní. Ono i těch číňanů je tolik „druhů“, že se kolikrát taky nedorozumí, když se chtějí domluvit. Naštěstí ovšem mají své „domečkové“ písmo, a i když každý mluví jinak, písemně se „domluví“. Znak ve všech řečech a nářečích vždy znamená to samé. Ale zpátky k vaření, grilování, a jídlům obecně. Budu vkládat fotky a posnažím se je trochu okomentovat.
Při návštěvě čínské restaurace je vidět jasně jaké je menu. Prochází se většinou přes kuchyni. Vaří se totiž na ulici před restaurací. Nějakou hygienu nesmí člověk brát až tak vážně, ale musím říct, že žaludeční nebo střevní potíže mne nepostihly.
Smažení přímo na ulici. Vyberete si ze syrových ingrediencí co dokážete odhadnout, co že by asi tak bylo podle vašeho gusta. Nutná domluva rukama, a jdete si sednout do jakési garáže, kterou kuchaři mají za zády. Nebo, jako já, sledujete jak se to připravuje. Toto byly jakési masové nudličky obalené nějakým kořením a asi moukou (rýžovou?). Kdybych věděl jak, zeptal bych se.
Tady kuchař vaří na tradiční hliněné pícce, ve voku. Ta bedna vlevo je dmychadlo, které ovládá pravou rukou, propojené s hliněnou píckou naplněnou uhlím. Na ní je vok. Dmycháním se dosahuje opravdu vysoké teploty.
A surovina před úpravou ... nějaké nožičky i s kopýtky. Na prasečí mi připadaly dost malé, ale možná čínská prasata více nevyrostou. Vyfoceno na ulici. Protože pozdní podzim, je dost chladno, ale v létě ...
A totéž po úpravě. Kdo si chce sednout, zapluje do místnosti „vzadu“, kdo chce, koupí si jednu nohu a okusuje ji za chůze na ulici. Jedno z mála jídel kde lze odhadnout co asi jíte.
Tady se (opět na ulici, jak jinak) pečou chlebové placky. Uplácá se placka, a ta se přilepí zevnitř jakési velké hliněné bečky, ve které hoří oheň. Když to stihnou odebrat včas, ani to někdy nespadne do ohně. Když ano, popel se opráší dlaní a jede se dál. Ale docela dobré. Čím je to kořeněné nevím, ale chuť zajímavá.
A jsme u grilování. Menu je v surovém stavu vyloženo směrem do ulice, kousky jsou už napíchané na bambusových jehlách, gril je jenom plechové korýtko naplněné dřevěným uhlím. Někdy jsem ovšem měl podezření že to uhlí ani nebylo dřevěné. Případný sirný zápach z uhlí klasického se ve všudypřítomném odéru a smogu lehce ztratí.
Tady je restarurace vyšší kategorie. Kuchaři sice taky na ulici, ale mají už uniformy, také menu je bohatší.
Pohled kuchaři pod ruce. Sofistikovaný gril je zde jasně předvedený.
Nabídka restaurace na ulici. Račte si vybrat. Chlebové placky jako příloha, viz výše.
Tady toto je zajímavé. Maso rozklepané do takovéto plochy. Do fláku masa na velkém špalku asi čtvrt hodiny flákají dva číňani velkými dřevěnými palicemi na střídačku, jako u nás kováři. Přitom na to něco sypou (koření?). Pod těmi palicemi to maso nezměkne, ale naopak ztvrdne, až je skoro láme. Zde ho krájí na čtverečky tak 4x4 cm. Vzniknou takové chipsy které číňani jedí i syrové, kdo chce nechá je prohnat na voku ve žhavém oleji. Já jsem volil smaženou variantu, bylo to křupavé, kořeněné a dobré. Ta varianta syrová ... že by to byla varianta syrového tatarkého bifteku naklepávaného pod sedlem jezdce?
A tady na mastném plechu „úřaduje“ cukrář. Dělá nějaké šíleně sladké řezy. Protože já sladké nerad, nemůžu sloužit popisem chuti.
A tento dělá variantu klobásek. Všimněte si, jak jsou umělecky do spirály nakrájené. Opéká je a matlá na to nějakou omáčku. Klobásky tam jsou zajímavé, masová směs je taková nasládlá.
No a na závěr fotka trička na místním tržišti. Nekoupil jsem a hrozně toho lituju.