Spousta vět asi bude začínat slůvkem „prý“. To tehdy, když jsem se něco dověděl z doslechu. Ať již mi to řekl některý z kolegů kteří už se v tomto vesmíru vyskytovali přede mnou, nebo nějaký Japonec. To tedy většinou Dan – náš obchodní zástupce v Japonsku.
Taky se sem-tam nevyhnu srovnání s Čínou, kde jsem strávil 8 měsíců v roce 2008 (než mne vyhnali kvůli Olympiádě v Pekingu). Toto srovnání se nabízí zejména proto, k jakým rozdílům a kontrastům tady dochází – přestože my to na první pohled vnímáme jako „jednu Asii“.
Začnu tím, s čím jsem se setkal hned po vystoupení z letadla.
Počasí.
Jsem tady na přelomu červenec/srpen, počasí je tady jedním slovem hrozné. Horko, ostré slunce a dusno jaké snad nikde nezažiju. Ani nadechnout se nejde. Spolu s tím, že je tady málo zeleně (alepoň tady kde jsem – průmyslová oblast nedaleko Nagoyi), kolem je většinou beton, asfalt a když tak vlnitý plech, tak každý krok mimo klimatizované prostory doslova bolí. Byl jsem i ve městě (Nagoya), tam toho betonu a asfaltu není méně. Méně je tam vlnitého plechu. Nicméně ja tam více klimatizovaných prostor. Při toulání ulicema jsem úspěšně používal Google Mapy na mobilu a ukazovalo mi to že jsem v nějakém velkém supermarketu. Přitom jsem stál zmořený vedrem a s „jazykem na vestě“ na žhavém bulváru, nikde ani moc lidí nebylo – kdo by se taky tady vyskytoval v těchto nelidských podmínkách. Ten supermarket jsem vyhledával právě proto, abych se zchladil někde v klimatizovaném prostoru. Ale kolem mne jenom široká šestiproudá silnice, mrakodrapy ... a skoro nikde nikdo. Potom jsem si všimnul dost nenápadného schodiště někam dolů. Doma bych to považoval za vstup na veřejné záchodky. Takovéto schodiště se podél bulváru vyskytovalo co cca 100 metrů, občas z něj někdo vyšel, občas tam zmizel. Že by vstup do metra? Tak jsem se odhodlal a sestoupil... A náhle jsem byl v tom supermarketu! Byl celý v podzemí. Kilometry chodeb, obchody, butiky, plno lidí ... a klimatizováno!!
Do práce jezdím vlakem ... o tom bude zvláštní kapitola. Od vlaku to mám asi 2.5 km na vrátnici, od vrátnice další kilák přes areál fabriky po široké asfaltové cestě bez šance na stín. Tuto 3.5 km trasu si troufnu absolvovat jenom ráno když je relativně chladněji ... tedy něco mezi 26 – 28 st.C. Vlhkost ale stále nejméně stoprocentní. Na velín ve fabrice přijdu vždycky zplavený jak myš. Nejhorší je ten poslední kilák přes fabriku protože ta cesta je na ose východ-západ, takže ráno jdu proti slunci na východ, odpoledne opět proti slunci na západ. A protože odpoledne bývá teplota dost na 30, je to opravdu očitec. Na vrátnici dorazím opět zpocený jak myš ... a už se nepokouším dojít až na nádraží, ty další 2.5 km bych asi zhebnul. Beru taxíka a jedu na hotel už klimatizovaným taxíkem.
Prý je teď dešťová sezona ... no nevím, za celou dobu co jsem tady pršelo 5 minut a to ještě dost málo.
Japonci tady běžně chodí s ručníkem kolem krku. Nebo spíše s takovou froté šálou. Je to docela praktické potítko, pořídil jsem si ho taky.
Japonci
Jsou neuvěřitelně disciplinovaní, přesní, posedlí čistotou a s filosofií – nikomu nepřekážet, nikomu nevadit, pokud možno ani nebýt vidět. Na rozdíl od Číňanů kteří jsou naprosto nedisciplinovaní, strkaví, hlučnější než zájezd německých důchodců (a to už je co říct), neznají deodorant (diplomaticky řečeno
). Číňan je schopný se drát do výtahu v hotelu aniž tě nechá vystoupit, zapálí si v něm cigaretu, potáhne chrchel až z paty a plivne jej na zem v tom výtahu a ještě před vystoupením tam zašlápne vajgla. Taky když jsem v Číně stál v nějaké frontě, za mnou stál nějaký stařík o holi a občas do mne tou holí šťouchal když měl dojem že se nedostatečně lepím na Číňana ve frontě přede mnou. To je pro Japonce něco nepředstavitelného. Stál jsem ve frontě na nástup do vlaku a ten můj ještě nepřijel. Takže jsem všechny co stáli za mnou pouštěl. Každému zvlášť jsem musel ukázat že mne může předběhnout, každý zvlášť se mi omlouval a děkoval. Japonce jsem na ulici nikde neviděl kouřit. Ale možná jsem se špatně díval. Ale Číňan kouří všude a nejde si toho nevšinout... a smrdí tabákem, potí tabák. Nejsou tady odpadkové koše. Ani na ulicích, ani ve fabrice. Co kdo za odpad vyprodukuje, to si strčí do kapsy a odnese domů (prý ). Udělal jsem si na velíně čaj a chtěl jsem vyhodit vymáčený pytlík. Ptal jsem se kde je odpadkový koš. Odpověď ...“ není“ ... zabalil jsem si tedy ten pytlík do papíru a odnesl na hotel. Dan si koupil lahev nějakého pití v obchůdku vedle hotelu, přes den to samozřejmě vypil, navečer si zajel do toho obchodu a tam tu petku hodil do odpadkového kontejneru na petky uvnitř obchodu s tím, že to vyhazuje tam kde to koupil – a tak že je to správně. Později jsem ovšem i ten „tajný“ odpadkový koš ve fabrice našel.Výrazem čistotnosti Japonců jsou jejich záchody. Nejen že jsou sterilně čisté, ale naprosto bez výjimky jsou vybaveny sprškou která po „výkonu“ omyje pozadí ... a často s ofukem který osuší. Mám takový i doma, ale u nás je tato výbava dost neobvyklá. Dá se koupit a nainstalovat, ale stojí to v nejlevnější versi asi 12.000,- Kč. Tady je to ale naprosto všude. Nejen na hotelu, ale i ve fabrice, na nádraží a ... no ve vlaku jsem se nepodíval, ale divil bych se kdyby ne.
Hotel i práce nejsou ve městě. Jde o jakousi „vesnici“ která ovšem nezačíná ani nekončí, domky jsou všude. Mění se jenom názvy míst, obydleno je vše souvisle. Kousek přírody, zeleně je tady vzácný. Domky jsou těsně na sobě, když má někdo kousek zahrádky, tak nějakých pár metrů čtverečních. Zato si těch pár metrů hledí s japonskou pečlivostí. Prostě – japonské zahrádky. Cvrčci (nebo cikády) z těch zahrádek ráno když jdu do práce řvou až uči zaléhají. Ale podařilo se mi i vyfotit kousek rýžového políčka. Zelený balzám na oči. V Nagoji ve městě se i mezi mrakodrapy vyskytnou kousky zeleně. To když tam stojí nějaký ten chrámek, svatyně, kolem je občas pár pomníčků – asi hrobů. Prostě tohoto kousku se výstavba nedotkla. Ale už deset metrů dál je stěna nějakého mrakodrapu.
Byl jsem s Danem na večeři v „sušárně“. Tak sám pro sebe nazývám restauraci kde dělají suši
. O tom bude ještě řeč později. Tam pracuje „kuchař“ (on to ani snad není kuchař protože nic nekuchtí – jenom krájí – takže vlastně kráječ) veřejně – všichni na něj vidí. Obdivoval jsem nože které zručně používá. Specifické japonské – s výbrusem do jedné strany – no nádhera. Dan další den odjel, ráno jsme se už neviděli, ale na recepci v hotelu na mne čekalo překvapení – krabička se dvěma noži – dárek. Teď mám ovšem problém jak to udělat aby mi to nesebral nějaký celník nebo bezpečák na letišti. No uvidím.Japonci neumí anglicky! Dokonce bych řekl že je to i horší než v Číně. Určitě horší než v Indonesii. Tam alespoň inženýři uměli jakž-takž a dali mi k dispozici překladatelku. Ta se mnou chodila na všechny meetingy, překládala manuály, překládala operátorům (dělníkům na velíně) když jsem po nich něco chtěl, napsala mi čínsky kartičky když jsem se potřeboval někam dostat. Hlavně když někdo něčemu nerozuměl, obrátil se ni. To tady ne. Japonský inženýr nebo manager má naučeno několik frází kterými oslňuje okolí a které na tebe kolikrát vyrazí aniž to má smysl. Ale vypadá to že anglicky umí. Přitom ani snad neví co ta věta kterou má naučenou vlastně vyjadřuje. Když něco vysvětluju nebo přednáším, všichni se tváří že rozumí. A nepřiznají že nerozumí ... to by „ztratili tvář“. Když mi Dan domlouval tuto práci tady, chtěl jsem po něm aby mi dal kontakt přímo na nějakého technika ve fabrice, že s ním se dohodnu napřímo snadněji, než přes Dana který technik není. Nepodařilo se a až tady jsem pochopil proč. Oni raději dotaz položí Danovi, který to přeloží do angličtiny a napíše mi mail. Já na něj odpovím, Dan který není technik to pochopí nebo nepochopí a přetlumočí jim to. Kdyby se měli zeptat přímo mne, tak by se ukázalo že anglicky neumí – a to by pro ně byla nejvyšší potupa.
Japonec neumí říct „NE“. Prý (
) pro to ani nemají příslušné slovo, nebo jej nechtějí použít. Na všechno odpovídají „hai“ ... to je „ano“. Když mají odpovědět negativně, tak řeknou že si to musí promyslet, nebo prostě neodpoví. Když od nich chci slyšet jasné zamítnutí, musím dotaz formulovat tak, aby mohli odpovědět „hai“. Například dotaz „tobě se to nelíbí?“ ... potom odpověď je „hai“. Na dotaz jestli se to líbí a nelíbí se mu to - buď neodpoví, nebo řeknou že o tom bude uvažovat.Japonec se při rozhovoru nedívá do očí. To je (prý
) tady slušnost, tím se vyjadřuje úcta. Nepodává se ruka, klaní se. Neustále se za něco omlouvá a děkuje. Ještě jedna dost zajímavá věc. Ve fabrice jsou předepsané pevné boty. To je snad všude na světě. Ale tady je to s výjimkami. Kdekoliv do kanceláře i na velín se chodí bosky! Boty zůstávají přede dveřmi. I do restaurací se chodí bosky. Buď do celé restaurace, nebo alespoň ke stolu. Stůl je na takovém 10 cm stupínku, židle taky a vyzouvá se před tím stupínkem. Na velín kde trávím 8 – 10 hodin denně jsem si tedy přinesl na přezutí pantofle. Nikdo nic nenamítá
.Jídlo
No to je vlastně ten nejsilnější dojem který tento vesmír na mně udělal. Možná ještě stejný dojem na mně udělaly zdejší vlaky, ale o tom až dále.
Tradiční japonské jídlo jsou ryby, ryby a zase ryby. Sem-tam i něco jiného co pochází z moře. Třeba řasy. K tomu rýže nejméně 3x denně. Samozřejmě mají i „americké“ fastfoody, mají i restaurace v „evropském“ i „americkém“ stylu, ale proto přece do Japonska lidi asi nejezdí. Talíře tady nemají – snad s jednou výjimkou o které napíšu později. Jídlo se servíruje tak, že v ploché velké krabici (která má víko) je spousta menších krabiček s víčkem a miseček ve kterých jsou kousky „něčeho“. To se jí v jakémkoliv pořadí podle chuti (v mém případě podle zvědavosti). Je to velmi pestré a z každého je opravdu kousek. Například v jedné misečce jsou třeba dvě kuličky hroznového vína. Nebo kousek ananasu. Kupička mořských řas. A tak dále. Ve větší misce jsou kousky nějakého masa. Většinou ryby, ale i třeba chobotnice, nebo kuře ... i jakési sekané. Vše je nakrájeno na kousky aby to bylo možno jíst hůlkama. K tomu je miska s rýží a miska s polévkou „miso“. O tom dále. Dnes mě překvapili. V jedné krabičečce byly dva plátky vařené brambory! Brambory jsem tady kromě McDonaldovských hranolek neviděl. Tady museli jednu bramboru rozkrájet a rozdělit nejmíň mezi 10 strávníků.
Rýže je velmi dobrá. Mám rýži rád a v Číně jsem trpěl jaký hnus z rýže tam dokázali udělat. Tam to snad vařili ve vodě z nádobí anebo po vytíráno podlahy. Tady je to voňavé, chutné ... prostě mňamka. Rýže je dost kompaktní, takže ji jde snadno jíst hůlkama. Podobně jako v Indonesii, kde je rýže taky velmi dobrá. Je to takový místní „chleba“. Jeden Indonesan mi kdysi řekl „Jak můžeš jíst chleba a nevzít si rýží“ (to jsem si tam dal s chlebem něco, čemu říkali guláš
) a pokračoval „Já kdybych si vzal ten chleba místo rýže, tak bych měl pocit, že jsem nic nesnědl“. Ta to jsem neměl co odpovědět. Ale je fakt, že tady v Japonsku kdyby nebyla rýže, tak těch kousků „něčeho s krabiček“ bych taky měl pocit že jsem nic nesnědl. Takhle je to v kombinaci chutné, pestré a naprosto dostačující. A věřím že i zdravé. Rýže se vaří ve speciálním elektronickém rýžovaru (jsme v elektronizovaném Japonsku), uchovává se v elektronicky regulovaném „hot boxu“ už natlačená do misek a udržovaná na teplotě 45 st.C. Ten „Hot Box“ vypadá jeko malá lednička, akorát že uvnitř je teplo 
. A slouží jenom na uchování teplé rýže.Teď k polévce „miso“. To je taková universální polévka kterou dávají ke každému jídlu. I ke snídani. V kantýně ve fabrice je to takový malý sáček s pastou která se vymačká do misky a zaleje horkou vodou. Horká voda 98st.C tady teče z kohoutku a používá se i k přípravě čaje. Do polévky miso se, dokud je horká, vhodí „něco“ z nějaké mističky nebo krabičečky. Třeba mořské řasy, kousek porku,může se i trocha rýže. Prostě si to každý z toho co má v té velké ploché krabici před sebou nakombinuje sám. Lžička na polévku není. Polévka se nejí, polévka se pije
. Je možno si pomoct hůlkama, když z ní chci vylovit něco co jsem si do ní předtím vhodil, ale jinak se pije a hlasitě se přitom srká a mlaská. To je výraz slušnosti. Polévka se tedy připíjí ... k rýži. Jo – občas jsou kromě rýže k dispozici taky nudle. Nudlí je spousta druhů. Tlusté, tenké, barevné, průhledné. Taky se jí hůlkama a srkají se, což je opět vyraz slušnosti.Moje první snídaně tady. Dostal jsem tu velkou placatou krabici s krabičkama a překvapivě miso. Bylo tam ledacos, ale co jsem dokázal pojmenovat byl plátek lososa a vajíčko. V radosti, že vidím něco co vím jak se to jí jsem si ho chtěl oloupat, tak jsem s ním klepnul o stůl. Bylo syrové! Tak se rozcáklo po stole. Paní co to tam chystala to vyděšeně začala uklízet a utírat, omlouvala se. Nevím proč se omlouvala ona! Já jsem se řehtal jako pitomec přesto že mi bylo trapně. Snažil jsem se přitom omlouvat. Paní nechápala čemu se řehtám. Později jsem našel jednoho člověka co uměl anglicky tak jsem se jí to snažil vysvětlit. Jestli to pochopila nevím, ale snažil jsem se. Později jsem se dověděl, že Japonci opravdu snídají syrové vejce. A to tak, že si jej rozmíchají do rýže a udělají z toho takovou lepivou hmotu. Ještě do toho přidávají fermentované sojové boby. Ty byly v jedné z mnoha krabiček taky. Statečně jsem je snědl tak jak byly, ale mají se spolu s vajíčkem rozmíchat do té misky s rýží. Ta fermentovaná soja vypadá jako ... no abych tak řekl... jako už jednou snězená. Taky tak páchne. Nebo se to dá přirovnat k čočce rozmíchané ve žvýkačce. Ale to by tak nepáchlo. Nicméně na dalších snídaních – už poučen – jsem se zachoval už jako rodilý Japonec a není to až tak špatné. Nakonec tvarůžkům se taky musí přijít na chuť. Jo – Japonci neznají sýry. Prostě pro ně to je slisované shnilé mléko a to oni nee. Myslím že nabídnout Japoncovi jeden olomoucký by u něj vyvolalo touhu vykonat „seppuku“ (to je to co nesprávně nazýváme harakiri) už jenom po pohledu.
A teď perla japonské kuchyně – suši a sašimi! V minulosti jsem ty sušáky už ochutnal dvakrát. Jednou v restauraci na letišti v Ruzyni, kde jsem za čtyři kousky dal asi 1600,- (tedy - platil člověk co mě pozval
) Kč a nic moc ani najezený jsem nebyl. A podruhé někde v USA, kde to sice nebylo až tak drahé, ale taky nic moc. Prostě dojem když ne špatný, tak alespoň neutrální. Něco jiného to je ovšem tady! Restaurace kde dělají dělají (nazvěme to „Sušárna“ ) je hned vedle hotelu. Takže tam jsem pečený-vařený. Kuchaři (spíše kráječi, oni tam nic nevaří, vše je syrové) pracují v prostoru uprostřed. To co vyrobí dají na talířky (jediná výjimka kdy jsem při tradičním jídle viděl talířky) a talířky dají na pás který pojíždí kolem nich. Na páse to krouží kolem barpultu a kolem stolů kde si lidi berou na co mají chuť. Druhů co krouží jsou snad desítky. U každého stolu je kohoutek s horkou vodou pro přípravu čaje a miso polévky. Čajový prášek (mača), pasta miso, wasabi, sojová omáčka a nakyselo nakládaný zázvor (jako my okurky, tak oni zázvor) je před každým v krabičkách na stole, to je zadarmo. Pivo Asahi přinesou na požádání. Přede mnou tedy defilují výrobky z nejrůznějších ryb, mořských potvor, různé kaviáry, jikry apod. Na co chuť to si každý vezme sám. No nebe v hubě. Zvláštní význam mají ty talířky co to na nich jezdí. Když se má platit, přijde obsluha a spočítá počet talířků modrých (ty mají přiřazenu nějakou cenu), zelených (opět nějaká cena), žlutých apod. Mimochodem – s každým jedním pivem přinesou i jeden žlutý talířek čímž na účtě přiskočí 750 Yenů (to je 7.5 dolarů).Výsledkem mého obdivu k místním kráječům a jejich nářadí je dárek nožů ... jak už jsem psal výše.
Taky jsme jeden večer byli v restauraci kterou vlastní bývalý zápasník sumo. SUMO! To je sport č.1 kterému se sice dá dost těžko porozumět, ale který taky všichni strašně prožívají. V restaraci velké televize, probíhal nějaký strašně důležitý turnaj, takže se fandilo jako u nás při hokeji v Naganu. Jídlo tady je jenom jedno – polévka kterou se třikrát denně živí zápasníci aby byli pěkně tlusťoučcí a ve formě. Byl toho kotel a byla dobrá. Pod kotlem pořád hořelo, pořád se vařilo. Bylo v ní hodně kuřecího masa, hodně nudlí, ryby a spousta dalších věcí. A když se ujedlo, majitel a kuchař v jedné osobě přilil vývar a dosypal ingredience a jelo se dál. Poté co mu Dan řekl že jsem z Česka (Czechoslovakia ... Czechia nikdo ve světě nezná) se se mnou vyfotil a druhý den jsem byl na webových stránkách té hospody.
Když shrnu celou část o jídle – výborné, zdravé, chutné, pestré a naprosto... „zvláštní“. Dalo by se psát daleko více.
Vlaky a doprava vůbec.
To je kultůra! Jezdím do práce ráno vlakem dvě zastávky. Zpátky jezdím už taxíkem protože bych po cestě na nádraží v podvečerním vedru zakalil. Je to místní „lokálka“. Když jsem se pídil po jízdním řádu, dostalo se mi trochu divných pohledů. Prostě to jede každých 9 minut (!). Kromě toho když tak lokálka stojí ve stanici, po stejné trase se každou chvíli mihne nějaký „semi-expres“ nebo „expres“ který v dané stanici nestaví. Takže každé dvě minuty něco prosviští kolem. Na přejezdech padají závory 10 vteřin před průjezdem vlaku a okamžitě potom se zvedají. Takže automobilovou dopravu zdržují minimálně i při takto hustých průjezdech. Lístky nejsou. Je karta, která se „přednabije“. U vstupu na peron je turniket kde se kartička přiloží, pípne to a jde se dál. Po vystoupení z vlaku opět přes turniket, kde se strhne částka podle projeté vzdálenosti. To je vše. Relativně levné (asi jako u nás). Každých 10 minut (prý) jezdí i slavný Shinkanzen takže nějaké rezervace netřeba. Na nástup se stojí ve frontě, když se člověk nevejde do jednoho vlaku, za deset minut jede další. Shinkanzen takto po celé délce Japonska a to každých deset minut. A (prý) 30 let bez jediné nehody! Díky spolehlivé přesné, levné, pohodlné a naprosto čisté (jak jinak) vlakové dopravě tady (prý) nemají až tak kritickou situaci v automobilové dopravě. Měl jsem den volna a vydal jsem se z mé „vesnice“ Taketoyo do Nagoye. Tam jsem jel tou lokálkou něco přes hodinu, stavilo to každou chvíli ... mockrát. Ale všimnul jsem si, že v některých stanicích stojí ve stejném směru, jenom přes peron další vlak do kterého lidi přestupují. Přitom google mapy mi ukazovaly, že tam žádná trať neodbočuje. Lidi tedy jednou stejným směrem jako ta lokálka. No – jsou to ty „expresy a semiexpresy“ které všude nestaví, takže lidi tu lokálku použijí jenom k dopravě na nejbližší stanici, kde potkají ten rychlejší vlak, na ten pak přestoupí. A opačně – když chtějí vystupovat někde kde nestaví, expres, včas přestoupí na lokálku. Tak jednoduché to je. Nic navíc se za expresy neplatí.
Vlaky jsou sterilně čisťoučké, klimatizované, protože jezdí často, je vždy místo kam si sednout.
Ještě pár slov k dopravě obecně. Osobně kromě vlaku mám zkušenost jenom s taxíkem. Taxíky dost drahé – 200 Yenů (2 dolary) na km. Ale přesné, čisté. Každý řidič má čtečku karet, takže platba kreditkou bez problémů. Cesta na hotel mě přijde na 1320 yenů, oni sami mi to tak navrhli, podle kontraktu mi mají lokální dopravu zařídit nebo hradit, takže tím že ráno jezdím vlakem skoro zadarmo jim ještě šetřím náklady. Taxikář levé zadní dveře otevírá a zavírá tlačítkem vedle volantu. Je nežádoucí po vystoupení mu se dveřmi prásknout, mechanismus by se mohl pokazit. Tohoto prohřešku jsem se poprvé taky dopustil.
Jinak auta tady jezdí pomalu, ohleduplně a není jich až tak moc. Řekl bych že u nás je to daleko horší. Autíčka tady jsou většinou takové malinké krabičky. Design noc moc – takové krabičky jako na to jídlo
na kolečkách. Jsou i „normální“ auta, ale těch je menšina. Autobusy jsou prý taky docela dobré a pohodlné, ale to jsem nevyzkoušel.
Jinak co ještě na závěr...
Dost by se dalo psát o „technologiích“. Úroveň regulace ve fabrice sice nic extra, ale jinak wifi všude funguje. Na hotelu bez problémů, rychle. Když jsem se zmínil, že chci připojení i v práci, Dan někam zavolal a druhý den ráno mě na hotelu čekal balíček z nějaké půjčovny kde mi pronajali za pár kaček jakýsi acces point. Ten se zapne, uvnitř je asi japonská SIMka. Má to své ssid a heslo které mi přišlo spolu s tím. A je tam prý předplaceno 10GB dat. Velké je to asi jako menší mobil.Takže jsem připojený v práci i kdekoliv na ulici. V balíčku je i obal pro zaslání zpět do půjčovny až budu tady končit. Taky to prý (
) můžu odevzdat na nějaké přepážce někde na letišti. Docela dobrá služba. Ostatní technologie – mám dojem že i ty vlaky jezdí samostatně a řídí se někde z centrálního serveru. Včetně závor a vzájemného předjíždění expresů a semiexpresů. Vpředu sice sedí nějaký mašinfíra, ale zjevně nic nedělá. Taky v tom frmolu by asi na lidský úsudek spoléhat bylo nebezpečné. Možná tam je jenom kvůli tomu, aby kdyby se něco neočekávaného dělo (například kdyby se vyskytl nějaký nedisciplinovaný Japonec v kolejišti – což je zhola nemožné, ale co když...) tak by dupnul na brzdu. Následně si dovedu představit že počítače v centrále by okamžitě přepočítaly timetable všech ostatních potenciálně dotčených vlaků, závor na přejezdech, předjíždění vlaků, jejich rychlost apod.Tož tak – za měsíc se sem zase vracím. Nevím jestli něco z těchto popsaných postřehů bude nutno upravit, ale spíše počítám s tím, že něco dalšího přidám protože o překvapení tady není nouze.
No kdo tady zná Japonsko pohledem neturisty? Já ne. Díky moc a moc za krásné počtení a držím palce aby ten skvost nožířství v pořádku dojel domů. 
