Byznys v Číně

[j3david]

Byznys v Cine – Zakaznik je buh.

Už třetí hodinu se nudou kopu do zadku v potemnělé kanceláři ředitele závodu a čekám až přijde. Slíbil za deset minut. V proudu studeného vzduchu z klimatizace. Díky bohu za ni, uz jenom na chodbách budovy je asi tak 30 stupňů a stoprocentní vlhkost – bez klimy bych v té prádelně neměl šanci uschnout vůbec, navíc bych to ještě přiživoval „zevnitř“ neustále se obnovující klouzavou vrstvou potu. Mokré mám všechno. Košili, kostelové kalhoty co jsem si vzal z úcty k zákazníkovi na závěrečný podpis protokolu, ale i boty, ponožky a trenky. Takže jak to schne začínám páchnout jako průměrný Číňan. David Tang sedí naproti mně s úsměvem jako měsíček, pravděpodobně mumifikovaný, nehýbe se (už třetí hodinu). David Tang je „náš“ číňan - šéf naší čínské pobočky. Když se jej ptám co budeme dělat odpovídá že čekat, že zákazník je v Číně bůh. Já si připadám jak debil který musí uctívat debilního boha.
Tento bůh nás dnes už třikrát pod různýma záminkama prohnal mezi třemi budovami na ploše o rozloze asi kilometru čtverečního. Venku je ovšem 30 stupňů a do země tluče tropický liják, jsme na okraji tajfunu Phoenix. Ten liják má naštěstí teplotu také těch 30 stupňů, ale hustotu jak naplno pustěná sprcha. Použití deštníku je kvůli silnému větru nesmysl a naprosto zbytečné. Takže schnu v proudu studeného suchého vzduchu z klimatizace a doufám že se to nepodepíše na mém zdraví (zdá se že nepodepsalo). Mám čas přemýšlet o mém nově zjeveném božstvu.
Za sebou mám týdenní maraton celodenních vysvětlování, počítání, přednášení, presentování a ukazování co zařízení dělá, proč to dělá a jak to dělá. Celé to má být završeno podpisem předávacího protokolu - což je vlastně poukázka na inkasování peněz za půlroční práci. Když říkám týdenní, tam myslím fakt sedm dnů, každý den od rána do večera. Neděle není výjimkou. Ovšem odpočinek je možný každý den přes poledne kdy každý pustí co má právě v ruce, když má možnost tak zaleze do nějaké místnosti, tam složí hlavu na loket na stůl a schrupne si - asi tak hodinku. Já to neumím takže neodpočívám. Přešlapuju a koukám na spící fabriku.
Dvouměsíční testovací provoz jasně ukázal že dodané zařízení dokáže ušětřit trvale 3 až 6 operátorů. Není to ovšem ekonomický argument PRO akceptaci zařízení, ale překvapivě PROTI! Prostě je špatné když operátoři nemají co dělat. Jeden den v uplynulém týdnu firma zákazníka organizovala velkolepou oslavu nečeho. Pozvaných spousta hostů, humbuk v novinách, v televizi, transparenty na ulici, podium, květinová výzdova v obvyklých ohromujících rozměrech. Třímetrové kytice ve třímetrových čínských vázách. Den před akcí nervozita vrcholí. Potřebuji něco projednat krátce s ředitelem fabriky, sháním se po něm. Našel jsem jej - zametal chodník venku před fabrikou. Na velíně přitom sedí tři chlapi z nichž dva nemají co dělat protože zařízení bezchybně běží. Takže vlastně já jako zlý kapitalista připravuju chudáky dělníky o práci.
Na meetingu jdu bod po bodu textem kontraktu. Splněno, splněno, překročeno, překročeno, splněno .... není nic co bych mému novému bohu ještě dlužil. Číňani sedí kolem stolu dělají že tady nejsem. Telefonují (hlasitě), bavi se mezi sebou (hlasitě), odcházejí a přicházejí, šťouchají se v nose a cvrnkají holuby. Občas některý z nich vznese nejaký dotaz. Začnu odpovídat a vysvětlovat - oni pokračují ve výše popsaném. Zkušenejší kolega mi říkal že když začnou telefonovat že mám přestat mluvit a říct jim že počkáme až si to vyřídí. Zkusil jsem to když telefonovalo asi pět z deseti přítomných. To byl ovšem povel aby zbylých pět popadlo mobily a začlo do nich křičet taky. David Tang se usmívá - zákazník je bůh. Mi tečou nervy. Během jejich přicházení a odcházení se pravděpodobně vystřídali na obědě protože občas přidávají krkání se závanem pachu směsi rýže a zelí. Já neobědvám - stejně jsem tak frustrovaný a nervozní že bych nic nepozřel. Oni to asi vědí, takže se ani nesnaží mi něco nabídnout. Toto ovšem není popis jediného a konkrétního meetingu - to je popis více-méně obecného průběhu jakéhokoliv meetingu.
Můj pobyt se blížil ke konci, předposlední den to máme nejak sumarizovat a (snad) i podepsat protokol. Ten poslední den už bych si před odletem docela rád dal trochu oraz. Sumarizační meeting na „velitelství“ společnosti u tak vysokého šéfa, že ten ještě tak pozdravil Davida Tanga, ne už mne. Co se bude zahazovat z nejakým obyčejným zaměstnancem. Já jsem nervozní, připravený, koncentrovaný. Překvapením mi málem upadly oči. Vytáhl kontrakt a začal projednávat jeho podmínky – cenu, splatnost, způsob vyhodnocení, prostě všechno kromě toho že už je splněn. Důrazně odmítám bavit se o podmínkách a pravidlech hry když hra skončila. Protože však jednání probíhá v čísnštině, nevím jestli David Tang překládá co říkám, debata se vede ještě další hodinu. Její výsledek však zná jenom tento nový bůh a snad David Tang. Nicméně se dovídám nové podmínky pro podpis protokolu – vyžádají si prodloužení testovacího období o další dva měsíce. Moje výsledky jsou sice průkazné, ale oni s nima nesouhlasí. Bez vysvětlení. Slovo Boha. Takže cesta kolem světa a týdenní makačka naprosto zbytečná. Šly na mne mdloby, vyrážím do protiútoku. Už je mi to dost jedno. Říkám že tedy když nic neakceptují, tedy zařízení nechtějí, je čas software odinstalovat a odebrat HW klíč. Balím počítač s tím že odcházím na velín toto provést. Toto zabralo....
Prý že to není až tak že by to nechtěli, jenom že cena kterou teď mají zaplatit je příliš vysoká, že vlastně aspoň něco (kontroler na feedry) vlastně chtějí - a že zbytek by chtěli ještě chvíli zkoušet. Uff - jsem zpátky v byznysu. Jenom asi zkoušeli kam až může bůh zajít. Takže jo – ale dohodneme se na tom co akceptují hned, to také zaplatí, a to co chtějí dál testovat se teď dohodneme jak má ten test vypadat, jaké bude mít výstupy a jak se vyhodnotí. A když se splní tak pak doplatí. Moje otázka – kdo mi zaplatí další cestu kolem světa? Sám nabízím že když zbytek nakonec akceptují, pokryje to GS. Když ovšem ne - protože dodatečný test je na jejich požadavek a je vlastně opakováním testu již proběhlého – náklady na cestu uhradí oni. Odsouhlaseno bohem. Načež sděleno - přijďte zitra podepsat částečné převzetí a dohodu o cestovních nákladech na cestu navíc. Takže den možného odpočinku je v prdeli.
No nic – vše je dohodnuto, večer ještě na hotelu připravuji text protokolu, David Tang jej překládá do čínštiny, předpokládám že zítre ráno je to otázka deseti minut. Není. Po celodenním přebíhání tropickým lijákem končíme zde v kanceláři ředitele závodu bez ředitele závodu který prý přijde za deset minut. Běží třetí hodina. Nepředpokládám že ředitel zametá chodník v tropickém lijáku. I když ....
Je tři čtvrtě na pět odpoledne. Už jsem potřetí dneska usušený. Ředitel přichází. Na jeho „sorry“ nějak neumím odpovědět. Vzrušeně nad protokolem s včera odsouhlaseným textem diskutuje s Davidem Tangem, David mi to ani nepřekládá. Když vidí můj vražedný pohled nějak diskusi ukončuje, ředitel podepisuje. David se na mně usměje a říká mi, že podpis ředitele nestačí, ze musíme ještě do budovy „velitelství“ za tím včerejším nejvyšším bohem, teprve jeho podpis je ten pravý. Máme na to deset minut, potom končí pracovní doba a on tam už nemusí být. Krve by se ve mně nedořezal. Dobrá tedy, zmoknu ještě jednou. Prosím Davida ať mu zatelefonuje ať na nás chvíli počká, že uz běžíme. Ono je to asi pul kiláku daleko, šesté patro .... prostě kdyby spěchal domů, stihnout to nemusíme. A já zítra letím domů. Tedy měl bych. Pomalu uvažuju jak spustím proces změny letenky, když tu David položí telefon a kývne: „Yes - čeká na nás“.
Dobíháme do božské kanceláře opět promočení. Říkám si že jestli opět začne diskuse o kontraktu tak asi už fakt budu vraždit. Začla. Bůh neumí anglicky, takže naštěstí v čínštině. Bůh evidentně nespěchá, já ještě nevraždím. Opět schnu a smrdím jak Pračlověk Janeček. Sedím na koženkové židli a mezi mokrýma půlkama mám kluzko. Ještě deset minut a zakousne se mi tam vlk! Ani po Davidovi nechci aby mi diskusi překládal. Nechci to zdržovat a stejně dost dobře vím o čem je.
Teď - bůh se shání po peru. Podávám mu firemní propisku. Bere do ruky a opět diskutuje. Jsem na okraji výbuchu. Podpis!!!!
Podepsaný protokol jak je zvykem předává oběma rukama - ne mně, občanu kapitalistické země která zradila tábor míru a socialismu a sprostému zaměstnanci, ale Davidovi. No nic, teď honem opět ven do deště sehnat taxika a někam se opít. Ale ani to tady nejde - ta rýžová koralka je nepoživatelná. Takže nic - letím domů, za dva měsíce druhé kolo.

[Mirďa]

Hmm, chtělo by se říct že máš skvělou práci, lítat po světě, poznávat atd., ale zažívat s číňany to co zašíváš, to bych vraždil taky. Dovolit si to u nás, tak jeden skončí, bůh nebůh, zákazník nezákazník. No držím Ti palce, za dva měsíce napíš jak jsi dopadl.

[j3david]

Dva měsíce jsou už dávno pryč... Odehrálo se to v "olympijském" roce 2008. Nakonec to dopadlo tak, že jsme z nich vyrazili asi 30% z původně kontrahované ceny a dost jsme prodělali. Od té doby se zakázkám v číně vyhýbám jako upír česneku. Nicméně jsem poznal že v Číně každý podvádí každého, oni s tím umí žít a umí se podle toho zařídit a chovat. Taky ve stejnou dobu běžela aféra s čínskými gymnastkami které se jevily až příliš mladé ... docela jsem přesvědčený že tomu tak skutečně bylo. Číňani prostě umí lhát na všech úrovních. Naše chyba je že to neumíme odhadnout a hloupě věříme v jakési "fair play". Ale to už opravdu není o grilování. Povídka kterou jsem tady dal měla spíše pobavit ve smyslu "nic nepotěší tak jako cizí neštěstí". Jdu si pustit gril, mám pripravené maso na bulharské kebabčeta, dám si panáka slivovice a zase bude pohoda...

[drobek]

Mně cizí neštěstí nepotěšilo a nikdy nepotěší . Prožili jsem si své tady v Americku, když jsme se začali učit tenhle způsob života. Lžou, podvádí, vše, nebo skoro vše je dovoleno. Když jsem hledal první práci a řekli mi "my vám zavoláme" bál jsem se jít i na záchod, abych to nepropás. Dnes už vím, že to znamená zapomeň na nás. Poučil jsem se, po čase jsem žádal o práci u pressbrake, s tím, že jsem to deset let dělal. Ani jsem nevěděl co to je. Dnes jako důchodce už to vím, jeden den a úplně jinde mně k tomu přivedli, deset minut učili a už jsem jel sám. Co to je? Ohýbačka plechu, až několik metrů dlouhé čelisti, spodní tvaru v, shora do ní zapadá nůž. Nejtěžší je tam nenechat prsty.
Ale k tématu, početl jsem si a děkuju.