Mexiko!!

Grilování v nejtěžších podmínkách. A třeba i bez masa. Pište o vašich snech i o skutečnostech.

Mexiko!!

Příspěvekod j3david » 18 čer 2012, 16:58

Buenos Dias Senoritas y Caballeros,

Na základě neustálého popouzení ať napíšu něco z Mexika se do toho pouštím. Jsem tady ale jen pár dní takže nečekejte žádné extra přesné informace. Spíše jenom nepodložené dojmy.

Caballeros – podle slovníku to je „džentlmeni“, ale taky úplně přesně to znamená „jezdci na kobyle“. Caballa je totiž kobyla, ne manželka. Když už o tom mluvíme, tak chlap v Mexiku je macho (čti mačo). Je to samec! Je to chodící sebevědomé mužství. Pochybovat o mužských schopnostech Mexičana si koleduje nejméně o tasení .... mačety. Tedy to platí v Mexiku. Co jsem potkal Mexičany v USA, tak tam se chovají naprosto ušlápnutě. Nicméně každý hrdý Mexičan v Mexiku pokukuje po příležitosti se uchytit v USA. I kdyby tam měl jenom zametat ulice bez ohledu jaké má vzdělání. Nicméně doma není většího suveréna než hrdého chlapa. Je hlavou rodiny, je živitel. Má perfektně vyleštěné polobotky a pásek s velkou stříbrnou sponou na břiše.
Břicho má pokud možno velké a dává blahobyt najevo když má na to.

Senoras - znamená to dámy. Jednotné číslo senora. Slečna je senorita – malá dáma. Jiný význam podobný jako caballero to nemá, nejezdí na ničem. Takže jsme u všeobecné otázky „jaké jsou tam baby?“. No Mexičanky když jsou ještě děcka tak jsou to nádherné děcka, stejně jako kluci ovšem. Mezi tak 15 až 19 jsou to krásné senoritas. Ve dvaceti se vdají a mají svého jezdce na kobyle. Začnou rychle stárnout, ve třiceti vzniknou matrony jak ze žurnálu. Jsou dva typy. Tlustá malá nebo vysoká šlachovitá. Oba typy s knírkem pod nosem. Jejich sebevědomí v tomto věku je nejméně na stejné výši jako sebevědomí jejich jezdců. Jasně dávají celému světu najevo kdo té kobyle s jejich jezdcem drží opratě a kdo jí i jezdci dává do žlabu. Ve věku vyšším už se z nich stávají definitivně ježibaby.

Teenageři. Jejich nejzaměstnanější orgán jsou uši (tedy aspoň na veřejnosti). Pokud na jednom uchu nemají přiložený mobil, pak mají v obou sluchátka. Hudbu pouštějí tak hlasitě, že i z těch sluchátek je slyšet když vás míjejí. Když je teenager momentálním držitelem (nedejbože majitelem) auta, pak má hudbu v něm puštěnou tak hlasitě, že vás to smete z chodníku když kolem projede. Některé teenagerky – senoritas – se snaží udělat ze sebe blondýny. Protože mají přirozené vlasy jak uhel, dopadá to strašně.

Lidi obecně. Ohromná pohoda, jsou pro každou srandu, ochotní zpívat, tančit a veselit se v kteroukoliv denní i noční dobu, kterýkoliv den v týdnu. Jsou silně a bigotně věřící. Víra je u nich hned na druhém místě za fotbalem. Nečumí na mně z otevřenou hubou když jdu po ulici a nesledují co si prohlížím a co si kupuju - jak je to běžné v Asii. Považují mně za Američana. Ulice navečer žije, muzikanti hrají „do klobouku“. Nezavírají se doma jako amici.

Čistota a hygiena obecně. Ne že by to tady bylo nějak extra čisté, ale ani nijak extra špinavé. Zmrzlinu na ulici nebo něco k jídlu jen tak ve stánku bych si asi nedal bez nebezpečí pos... Ale to hrozí i u nás. Ve srovnání s asijskými státy je to nebe a dudy. Jak říkám – sice nic moc, ale úplná havárka to taky není. Ovšem kam zajít na záchod ve fabrice je nutno si dobře rozmyslet. Můj místní partner co s ním dělám mi jako vzácnost předal klíček - od záchodu. S tím, že tento je čistý a je jenom pro mně.

Letiště. Strávil jsem několik hodin totálně zdevastovaný po letu z Frankfurtu na letišti v Mexico City. Měl jsem dojem že žádná cedule neukazuje tam kam má a neinformuje správně. Přiletěl jsem na gate 27. Cedule mne hnaly šílenou trasou tunelama chodbami kontrolami .... až jsem skončil na gate 28 (tedy přesně sousední). Odtud měl za čtyři hodiny odlétat můj let do Monterrey. Začal jsem hledat nějaký salonek kde bych se mohl uchýlit. Opět jsem šel podle cedulí, absolvoval jsem několik kilometrů a zopakoval si některé security kde už jsem byl předtím. Nakonec jsem salonek našel nedaleko gate 28. Po občerstvení v salonku se přiblížila doba odletu, jdu na gate. Tam se dovídám že let bude zpožděný. Personál na gate u takového toho pultíku využíval mikrofonu k tomu že hlásil nějaké fotbalové výsledky. Všichni přítomní střídavě jásali, střídavě propukali v pláč.

Fotbal. Když se hraje fotbal, život ustane a všechno jde stranou. Je dovoleno jenom fandit nebo umřít. Hrálo se semifinále evropské ligy mistrů (Barcelona vs. Inter Milán). Ještě dva dny po tom v televizi rozebírali .... kde co. Od rýmy brankáře, přes milenky rozhodčího až po to kdo kdy jak co mohl kopnout lépe. Na večeře chodím do jednoho baru nedaleko hotelu. Tam probíhaly fotbalové diskuse ještě tři dny a i když nerozumím moc španělsky (vlastně vůbec), přesně jsem věděl o čem je řeč. Caballeros občas skoro sahali po zbraních.

Pivo. Mexičani jsou pivaři, mají mnoho druhů piv a dost dobrých. Jedno se jmenuje „Bohemia“. V baru, kam chodím na večeře a kde si doplňuji ztrátu tekutin za den (samozřejmě pivem) mne barman už vítá podáním ruky. Tedy jejich specifickým podáním ruky - je popsáno dále. Anglicky neumí, ale ani se neptá a už točí. Oblíbil jsem si pivo „Modelo“ . Dvě pivka a lehká večeře přijdou na 100 pesos (12 pesos za US dolar, takže asi tak 150 našich tvrdých kaček). Ale pozoruji jak pivo konzumují Mexičané. Poprvé jsem přisel do toho baru doplnit ztracené tekutiny. Dám si pivo a barman přede mne začal stavět různé misky a lahvičky. Misku s nakrájenými limetkami. Solničku. Lahvičku s tabascem. Salzu. K tomu přidal lupínky nachos a popcorn. Proste jedno pivo a k tomu plný stůl nějakých kravin. Kromě lupínků nachos jsem vše odmítl a on to udiveně odnesl. O salze, se zmíním později. Ale co bych měl dělat u piva s limetkama a tabascem – to nechápu. A měl jsem si ho posolit? Vysvětlil jsem mu posunky že když chci pivo, tak chci pivo a nic víc. Pozoroval jsem jiné caballeros co zrovna nejezdili na kobyle, ale také zašli na pivko. Poručili si lahvové, na rozdíl ode mne - já měl točené. Barman do vysoké sklenice nalil asi dva cenťáky worchesterové omáčky. Do toho pár (spíše více než méně) kapek tabasca. Doplnil sklenici ledem, vrazil tam brčko. Toto podal spolu s lahví piva caballerovi ke konzumaci. On si tam už to pivo nalil sám a cucal to mezi kostkami ledu brčkem. Brrr.

Jídlo. No co říct na vyhlášené „Mexiko“. Z každé hospůdky, hospody, kantýny, kiosku se line specifická vůně pražených paprik a rajčat, navíc už i ta vůně má typický pálivý nádech. Pokud si jakýkoliv nemexičan chce odepsat chuťové buňky nebo rovnou propálit kotel, nechť si to dá tak jak to je. Já ovšem doporučuji dostatečně důrazně trvat na tom že tam nesmí být žádné chili. Ale opravdu žádné! Oni jinak mají tendenci i tak nějakou tu špetku, podle jejich názoru „málo pálivého“, chili tam propašovat. Už jsem z toho důvodu i reklamoval a vracel jídlo - říkal jsem „no chili“ tak to znamená že to opravdu chci úplně bez chili. Musel jsem v něm vzbudit pocit naprostého pohrdání. Prostě kdo v Mexiku nejí ani trochu chili, ten není ten správný caballero. Ovšem popáleniny třetího stupně v jícnu a v žaludku - opravdu děkuju nechci. Ale když se tomu koncentrovanému ohni ubráníte a dostanete skutečně jídlo bez chili, je to mňamka. Když se s nějakým jezdcem na kobyle ( = caballero) dáte do řeči na téma chili, rozzáří se a se slzou v oku začne vyprávět kde a kdy rostou ty nejlepší (rozuměj nejpálivější) odrůdy, kdy se sklízejí, jak a k čemu (rozuměj ke všemu) je připravovat. Že tento druh je nasládlý a jiný nahořklý ... Zkuste si do pusy strčit hořící klacek a zkoumat jestli je nasládlý!
Ale jinak jsou mistři světa v grilování. Grilují kde co, mají na to spousty různých omáček a cokoliv grilované, pokud tam nedají chili je skvost.

Salza. Specifické „něco“ co se dává ke každému jídlu, k pivu nebo i jen tak když se sejdou dva caballeros. A kdo ví jestli to mexičani po ránu nekloktají místo ústní vody. Je to tekutý oheň podávaný jako omáčka do které se namáčí kde co ale většinou lupínky nachos které téměř vždy salzu doprovázejí. Salza patří k mexičanovi stejně jako Tvrdík k Paroubkovi. Čím je pálivější, tím se u toho více kření. Když si líznete a zkroutí vám to hubu, Mexičan se kření ještě více. Sedět v hospodě a nedát si nachos se salzou je nemožné. Jediné co vás může zachránit je opět včas, hlasitě a dost důrazně křičet „NO CHILI!!“. Většinou vám přinesou salzu kde to chili je opět a tvrdí že to ale vůbec nepálí. Ale potom máte aspoň příležitost to odmítnout. Napodruhé už většinou přinesou salzu snesitelnou. Sice pořád pálí, ale už se to dá uhasit pivem. Je ovšem možné, že je to v mexickém podání jejich dětská výživa. Salza se dělá tak, že se nasucho opraží papriky (pálivé samozřejmě, nepálivé papriky nejsou vůbec papriky), celá rajčata, a – překvapivě – pořádná porce chili papriček. Trochu se to oloupe od přípálené kůrky a vše se rozdrtí v takovém velkém hmoždíři speciálně k tomu vytesaném z lávového kamene. Ten lávový kámen má logiku, zřejmě jakýkoliv jiný materiál by to muselo rozežrat.

Počasí. Modrá obloha je default. Když prší – ano i to jsem už tady za těch pár dnů zažil – tak obloha je modá opět, jen má trochu šedivý nádech. Ale to přejde za patnáct minut. Déšť je to takový, že nestojí za to se ani někde schovávat. Několik mikrokapek se vznáší ve vzduchu. Zato tady během mého pobytu ale už i prásknul blesk. Vyrazilo to elektriku v půlce města včetně fabriky což mi umožnilo jít z práce na hotel dříve a napsat toto povídání. Jinak co povídat - teď na konci dubna je přes den 30 a více, přes noc se ochladí tak na 20, rána jsou příjemná.

Příroda. Tak to zatím nevím. Bydlím v centru města které je 4x Praha. Nad městem ční typický monument, hora Monterrey. V překladu „Král hor“. Je to evidentně sopka, nyní už prý posledních pár tisíc let klidná, ale asi když si naposled zabouřila, tak to nějak neustála a má vrcholek typicky rozeklaný. Siluetu to má jakoby na vrcholku bylo sedlo. Kdykoliv jsem se někoho ptal jestli se tam nahoru dá vylézt, nebo jestli tam už někdy byl, tak se na mě díval stejně jako když jsem odmítnul salzu - jako na naprostého debila. Z jakého důvodu by tam v tom vedru někdo měl jak lézt??? A co by tam jako měl dělat??? Vylézt na horu jen tak z plezíru? A navíc jsou tam chřestýši, štíři a kdo ví co ještě!


Pozdravy. Mexičani si na potkání podávají ruku. Pokud se už vidí podruhé, pak pouhé podání ruky se mění na strašně složité rituály kdy se kromě běžného potřesení ještě všelijak poplácávají, kříží ruce, bouchají je navzájem do zaťatých pěstí, plantají si navzájem prsty ... no není to jednoduché. Když se vítá caballero se senorou, tak se líbaji. Lico na lico a oba hlasitě mlasknou. Mám podezření že vzájemně testují jestli ráno vykloktali tu správnou salzu. Zatím jsem podobnému přivítání vždy unikl.

Taxikáři. Když jsem tady byl před deseti lety všechny taxiky (nebo skoro všechny) byly prastaré rozhrkané WW brouky. Ty už zmizely, taxiky jsou zmodernizované. Je jich spousta a když jdete po ulici tak na vás troubí. Jsou levní, ale zejména v noci prý to není moc bezpečné, byly případy únosů cizinců kdy taxikář s ním zajel někam bokem, tak mu kumpáni sebrali kreditu a důrazně se ho zeptali na PIN. Žádost prý bývá podpořena nožem pod krkem. Vyberou z kredity kolik jde, cizince přidrží ještě přes půlnoc a vyberou ještě další denní limit. Nevím, říkám jak jsem slyšel. Bezpečné je prý použít taxik autorizovaný z hotelu nebo letiště. V názvech ulic se cizinec nemá šanci vyznat. Ulice jsou pojmenované podle lidí - a v Mexiku má každý nejméně čtyři jména. I více. Takže ulice pojmenovaná podle někoho dostatečně významného může mít čtyři i více jmen. Prostě - podíváte se na čtyři různé mapy (i na internetu) a ulici podle jména stejně nenajdete.

Nakonec – muzika. MUZIKA!!! No něco nádherného z čeho kape šťáva, co je všude. Na ulicích, v barech... Tedy pokud se nehraje fotbal. V tom případě muzika utichá. Ale jinak nádherná „Latina“. Cajdáky až se to na vás lepí, valčíčky, tanga... a opět to slovo - salza. Tentokrát ovšem je to rytmický styl. A kupodivu za svou považují polku! Přitom prý polku k nim dotáhli češi v době mexické revoluce. Úplně ruku do ohně za to nedám, ale podávám jak jsem slyšel. Mexická revoluce byla někdy v půlce 19. století a bylo to povstání proti císaři Maxmilianovi. Byl to Habsburk, bratr tehdejšího R.-U. císaře (teď fakt nevím kterého). Bitvy vedl Emiliano Zapata (Zapata je česky švec) a Pancho Villa (česky Franta Měšťák). Proti němu ten Habsburk který měl podporu od bráchy z Rakousko – Uherska. Podpora spočívala v tom, že mu posílal vojáky naverbované mimo jiné i v česku. No a protože Češi (a Moravané) nijak extra vojáci nebyli, jednalo se v jejich případě o vojenskou kapelu nějakého většího rozsahu. Když revoluce skončila a cisař dostal na prdel, Češi a Moravané se hned domů nevydali a snažili se v Mexiku dále živit tím co uměli. Tedy muzikou. A protože Mexičani jsou mimořádně muzikální, byli přijati (byť nedávní nepřátelé ve válce) nadšeně. Tak se do instrumentace mexické lidovky dostaly trumpety, křídlovky, pozouny a harmoniky. K tromu zůstaly jejich kytary nejrůznějších rozměrů, tvarů a ladění. Ale každý caballero umí na kytaru skvěle. Jeden z několika lidových hudebních stylů se jmenuje „mariaches“. Prý to slovo pochází od „Moravanů“. Kde se tady vzala polka je z tohoto příběhu už jasné.

Ale už dost, nadřistal jsem toho až až na to že jsem tady pár dnů. Místo pěti stránek jsem mohl napsat tři slova : Mám rád Mexiko.
Wiking
Uživatelský avatar
j3david
Grillmeister
 
Příspěvky: 257
Registrován: 16 čer 2012, 09:28

Re: Mexiko!!

Příspěvekod drobek » 18 čer 2012, 19:03

nedá mi to než abych k zajímavému povídání, a to i pro mně něco dodal. Zapomněl jsi na Chicharrónes. Když jsem poprvé viděl po ulicích a po hospodách prodavače jakýchsi placek, co na první pohled vypadaly jako krachle (nevím zda je to ještě doma k mání, byly to placky ze snad smaženého listového těsta obalené ve skořicovém cukru) neodolal jsem a koupil. Naštěstí to bylo v hospodě. Ten mužskej kus odlomil, v přeloženém papíře podal a polil červenou pálivostí. Jak jsem řek, naštěstí v hospodě. Chicharróne je v sádle, ne na sádle smažená vepřová kůže, ta spodní vrstva. Krásně to křupe, chutí se to vyrovná těm nejlepším škvarkům.
Já na rozdíl od tebe u těch pouličních stánků jedl, máme dodnes rádi ty maličké krámečky, jako obchod ale bez výlohy, kde z ulice je prodej pro ty co jdou kolem, nebo se můžeš posadit dovnitř. Američani tomu říkají, výstižně, hole in the wall.(díra ve zdi). Tam mají to nejlepší, skutečně mexické jídlo, ne jako v pastech pro turisty.
Pivo - nejprodávanější jsou dva druhy, Corona, pro amíky, chutí podobná nechutnému americkému Budweiser. Potom Pacifica, pivovar v Mazatlánu, a to pije většina Mexičanů které znám. Coronu nikdo. Worcestter jsem k pivu neviděl, Tabasco mně nepřekvapuje. Limetky, to je normální, a dobré, Sůl, no, jednou jsem to přehnal, pivo vypěnilo na mně, na stůl, na sousedy...
A tady přidám vzpomínku dávnou:
Kdysi, v roce 1968, mne dobrotivé sudičky poslaly jako jevištního technika s Laternou Magikou do Mexika. Bylo to moc poučné, poprvé v cizině, a hned Mexiko. První moře, co jsem kdy viděl, byl Tichý oceán v bájném Acapulcu. Taky jsem tam ochutnal mnohé, dokonce se přede mnou octla jídla, u kterých jsem si říkal – tohle je restaurace, dali mi to k jídlu, tak se to asi jí... Jednou jsem ale prohrál...
Mělo mně už varovat, že se číšník dvakrát ptal, zda to skutečně chci. Trval jsem ale na svém, nevědouc, nač vlastně prstík ukazuje. Pak to přinesl. Zbytek personálu s kuchařem v čele se shromáždil u dveří do kuchyně a sledovali, co se bude dít.
Na první pohled to byly dva řízky jako dlaň. Tak moment, tady něco nehraje, povídám si, řízky tu znají, říká se tomu milanesa. A jak tak na ty dvě smažené věci koukám, uvědomil jsem si, že jsou to dvě slušně velké žáby, ne stehýnka, celé žáby. Věren zásadě, že v restauraci se servíruje jen a jen jídlo, odhodlaně jsem do toho zapíchl vidličku. Žába splaskla, zasmrděla - a to už jsem seděl u vedlejšího stolu.
Pak už jen přesvědčit číšníka, že chyba není v jídle ale ve mně, že to zaplatím a k jídlu mi stačí chléb, máslo a dva druhy paštiky, co byly na stole k použití.
Skleróza je nejkrásnější choroba. Nebolí a každý den se člověk dozví něco nového.... (Aurelius Augustinus)
Uživatelský avatar
drobek
Spokojený důchodce
Spokojený důchodce
 
Příspěvky: 1873
Registrován: 17 srp 2010, 14:59
Bydliště: Skalka 1946; 56002 Česká Třebová


Zpět na Zážitky z vašich cest

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron

x