Oslava Nového roku v Číně
Napsal: 10 zář 2012, 11:52Číňani mají konec roku jindy než my. Letos konkrétně 6. února (2008). A berou to velice vážne. Už nejaký ten den makám ve fabrice kousek od Šanghaje, když mi tlumočnice, která je o mne tady vzorně stará skoro obřadně předala rafinovaně složený lístek nadepsaný „Invitation“. Obřadně znamená pěkně oběma rukama a s úklonou jak je tady zvykem. Po rozbalení čtu krásně vyvedenou pozvánku v angličtině na novoroční oslavu pořádanou firmou u které pracuju. Koná se zítra v kantýně, začátek v 17:18 hodin. Podivil jsem se tomu zvláštnímu časovému určení a dověděl jsem se, že osmnáctka je jakési šťastné číslo. Ještě lepší by prý bylo začínat v 18:18, ale protože pracovní doba v kancelářích končí v pět, do šesti by nikdo nečekal. Docela jsem se těšíl, poznat místní kulturu a lidi nikdy neškodí. Netušil jsem ovšem, že mne čeká zážitek srovnatelný s adrenalinovým výletem v Kanadě kde jsem střelil jelena autem, nebo velrybářskou výpravou.
Daný den jsem tedy v práci vykonal co jsem měl, v pět jsem to zabalil a přesunul jsem se do kantýny.
Střední management v této firmě (ale možná obecne v Číně) to ten den neměl lehké. Venku bylo psí počasí, sníh s deštěm, mlha a vítr. Před vchodem stál po obou stranách chodníku špalír vymrzlých šéfů, který každého kdo přicházel vítali potleskem. Níže postavený plebs (včetně mne) tím špalírem procházel do relativně vyhřáté a vyzdobené kantýny. Podivil jsem se tomuto, bylo mi řečeno, že schovat se nemůžou dokud nepřijdou všichni nejvyšší šéfové. Hold už byli na pozicích, kde měli jisté povinnosti, ale ještě ne na takových aby se mohli nechat vítat.
Ti přišli přesně v těch 17:18. Chudáci ve špalíru tam venku stáli asi půl hodiny!
Uvnitř bylo zpočátku všechno perfektně zorganizované, což se ale postupně zvrhlo v šílený chaos.
Našel jsem si místo podle zasedacího přádku (byl sice napsaný čínsky, ale číslo stolu a moje jméno tam bylo latinkou) u velkého kulatého stolu s takovým kolotočem uprostřed na který se servíruje v miskách jídlo. Kolotoč si stolovníci otáčejí a z misek si nabírají. Ty stoly jsou obecne dost veliké, sedí u nich tak 10 – 20 lidí. A protože si ti lidi chtějí navzájem povídat, musí dost křičet, aby si přes to letiště rozuměli. Takže se ještě ani nezačalo jíst a hluk začal exponencialně vzrůstat až na hranici bolestivosti. Ja jsem k tomu neměl jak přispět, protože pochopitelně čínsky neumín. Oni zase neuměli anglicky. Přesto všechno se mi velmi často snažili něco sdělit. Protože jsem evidentně nechápal, sdělovali mi to znovu - ještě hlasitěji.
Na těch kolotočích na stolech zpočátku nebylo nachystáno jídlo, ale baterie chlastu. Červené víno značky „Velká Zeď“, studené pivo (v té zimě tady ani pomyšlení), ale hlavně (!) baterie flašek rýžové kořalky! Kdo si k této esenci všeho smradlavého ještě nečuchnul, tak by to měl udělat. Vše ostatní mu potom už bude vonět. Pozřít to dokážou jedině asi Číňani. Zato v množství za které by se nestyděl ani carský důstojník.
Na celé této slavnosti jsme byli dva evropské ksichty. Kromě mne tam byl ještě jeden Němec, zástupce německé firmy, která má v této Čínské poloviční podíl. Takže anglicky mluvící jsme tam byli celkem tři – já, tlumočnice a ten Němec. Ten měl krátkou úvodní řeč - v čínštině! Ne že by uměl, ale napsali mu to foneticky latinkou. Když to četl, Číňani se řezali smíchy a byl to perfektní důvod k otevírání těch flašek s rýžovou kořalkou.
Další mé zážitky už přicházely naprosto chaoticky, takže se uchýlím k chaotickému popisování.
Jídlo – jako obyčejně tady jsem měl jenom mlhavou představu co jím. Ono je totiž všechno upravené tak, že původní podoba se dá málokdy tušit. Ale kuřecí, kachní a husí pařáty jsem poznal i po tepelné úpravě. Nejedl jsem. Nebyly to prosím takové ty stehýnka, ale skutečné pařáty s drápama na konci a v některých případech i s plovacíma blánama. Číňani z nich vycucávali šťávičku až se jim dělaly boule za ušima.
Dobrá polívka – poté co jsem se dostal hlouběji do misky, zamrkali na mne očičkama nějací červíci. Ale hrdinně jsem to ustál.
Nějaká černá kolomaz s nudlema – podle rybí příchutě bych si tipnul že to byly rozvařené mořské řasy. Přestože to nevypadalo moc vábně, nakonec to bylo jedno z nejlepších jídel.
Zápasil jsem s těma jejich tyčkama statečně, ale dlouho, nakonec se nade mnou ustrnuli a přinesli mi příbor. Pokud měli jenom jeden, pravděpodobně jej postrádal ten Němec.
Jak je já obdivuji jak jsou šikovní s těma hůlkama, oni mne začali obdivovat jak mi to jde s vidličkou a nožem. Upřímně. Nejvíce jsem je udivil jak jsem pomocí těchto dvou nástrojů dokázal vykostit (vytáhnout páteř) jednoho asi 60 cm dlouhého pečeného hada. Ten byl dobrý, maso jako ryba, ale tmavé. Oni chudáci těma hůlkama jej jenom dost bezradně oždibovali.
Pečené kraby jsem s díky odmítl. Amici mne učili, že tělo kraba se nejí, protože tam není kromě vnitřností dohromady žádné maso, jí se klepeta. A kdo že by jedl vnitřnosti že jo. No jo - ale tady tito krabi měli klepeta už ucvaknuté, asi použité v nějakém jiném pokrmu. Číňan si takového kraba vezme, rozlouskne jej „podle rovníku“ a vysrkne to blátíčko co je uvnitř. Brrr! Tak to uz bylo moc.
Málem bych i zůstal i hlady, ale nakonec přišla koruna - poctivý prasečí ovárek!! Uvařená prasečí noha, vcelku i s kůžičkou. Štětiny na kůžice nebyly, ale je klidně možné že byly taky zužitkovány v nejakém jiném pokrmu. Tak z ní jsem si urval pěkný kousek. Bohužel chyběl mi k tomu křen a navíc to bylo nakořeněné nejak dost jinak než jsme zvyklí. Ale bylo to dobré. Doplněno - jak jinak - rýží, chleba tady nevedou.
Abych jenom nepomlouval, byly tam i dobroty. Ale popisuju jenom to, co jsem nejakým způsobem identifikoval. Ostatní můžu popsat jenom jako kousky něčeho, nejrůznějších barev a konzistencí. Oni sami si na nějaké chody a stolování nehráli, každý si těma hůlkama hrábl kam chtěl, přitom vesele na sebe pokřikovali (netuším co) a hlavně - alkohol začal téct proudem! Já, protože jsem chtěl zachovat určitou civilizovanou úroveň, jsem se držel při zdi. Tedy při „Velké zdi“ - značky to vína. Není špatné, žáha mne z něj nepálila. Udržoval jsem si skleničku dostatečně plnou abych odrazoval přípitku chtivé Číňany kteří mi neustále chtěli nalít tu jejich příšernou kořalku. A připít si jich se mnou chtělo asi tak tisíc (plus minus dvacet). To se tak vždycky jeden přihrnul s tou flaškou a s vítězným přátelským úsměvem. Už jsem věděl o co půjde, tak jsem vždycky ukázal že mám právě nalito vína, přiťuknul jsem si s ním, ucucnul, on to do sebe kopnul a šel dál. Následně se přihnal další, situace se takto stále opakovala. Něco mi při tom říkali. Snažil jsem se nedat se nachytat s prázdnou skleničkou, to by mi tam nalili toho svého jedu.
90% Číňanů kouří. Co do těch cigaret balí netuším, ale smrad je z toho příšerný, o dost horší, než smrad našich kuřáků. Musím na hotelu nechat vyprat všechno co jsem měl na sobě.
Vypité flašky (bylo jich dost) rychle přibývaly, stavěli je na zem pod židle. Na stolech nebylo místo pro neuvěřitelné množství stále nových a nových pokrmů, misky s nima se už vrstvily i ve dvou patrech.
Do vypitých flašek na zemi se kopalo, nemálo se jich rozbilo. V některých těch rozbitých flaškách ještě na dně něco bylo, k tomu se něco vybryndalo jak se už někteří nemohli ani trefit při dolívání. Taky sem-tam upadlý kousek nějakého jídla. Na podlaze se tvořilo z toho všeho klouzavé blátičko.
Když se říká, že někdo chlastá ja Dán, tak neviděl chlastat Číňany! Během hodiny ro byla Sodoma-Gomora. Byli strašně veselí. Nezačali zpívat, ale začali se vyzývat na souboje. Takový souboj spočíval v tom, že se dva chlapi postavili proti sobě, objali se jako medvědi a vyhrál ten, komu se podařilo toho druhého zdvihnout nohama ze země. V kombinaci s tím výše popisovaným blátíčkem vznikaly docela malebné situace.
V závěru jsem viděl dva docela zavalité chlapy, kteří se fackovali!! Normálně a skutečně si střídavě dávali facky. Řehtali se přitom jako koně, přihlížející na ně křičeli a povzbuzovali je. Proste jeden druhému mu ji ubalil přes celou hubu až se mu hlava zatočila. Smích obou dvou. Teď byl na řadě ten druhý... Opět šílený řehot. Nepochopil jsem o co jde, pochopil jsem však, že je nejvyšší čas po anglicku zmizet. Požádal jsem tlumočnici, aby mi zavolala taxik a vytratil jsem se.
Happy New Chinese Year!
A to mne toho 6.2. čeká ještě oslava oficiální.
Daný den jsem tedy v práci vykonal co jsem měl, v pět jsem to zabalil a přesunul jsem se do kantýny.
Střední management v této firmě (ale možná obecne v Číně) to ten den neměl lehké. Venku bylo psí počasí, sníh s deštěm, mlha a vítr. Před vchodem stál po obou stranách chodníku špalír vymrzlých šéfů, který každého kdo přicházel vítali potleskem. Níže postavený plebs (včetně mne) tím špalírem procházel do relativně vyhřáté a vyzdobené kantýny. Podivil jsem se tomuto, bylo mi řečeno, že schovat se nemůžou dokud nepřijdou všichni nejvyšší šéfové. Hold už byli na pozicích, kde měli jisté povinnosti, ale ještě ne na takových aby se mohli nechat vítat.
Ti přišli přesně v těch 17:18. Chudáci ve špalíru tam venku stáli asi půl hodiny!
Uvnitř bylo zpočátku všechno perfektně zorganizované, což se ale postupně zvrhlo v šílený chaos.
Našel jsem si místo podle zasedacího přádku (byl sice napsaný čínsky, ale číslo stolu a moje jméno tam bylo latinkou) u velkého kulatého stolu s takovým kolotočem uprostřed na který se servíruje v miskách jídlo. Kolotoč si stolovníci otáčejí a z misek si nabírají. Ty stoly jsou obecne dost veliké, sedí u nich tak 10 – 20 lidí. A protože si ti lidi chtějí navzájem povídat, musí dost křičet, aby si přes to letiště rozuměli. Takže se ještě ani nezačalo jíst a hluk začal exponencialně vzrůstat až na hranici bolestivosti. Ja jsem k tomu neměl jak přispět, protože pochopitelně čínsky neumín. Oni zase neuměli anglicky. Přesto všechno se mi velmi často snažili něco sdělit. Protože jsem evidentně nechápal, sdělovali mi to znovu - ještě hlasitěji.
Na těch kolotočích na stolech zpočátku nebylo nachystáno jídlo, ale baterie chlastu. Červené víno značky „Velká Zeď“, studené pivo (v té zimě tady ani pomyšlení), ale hlavně (!) baterie flašek rýžové kořalky! Kdo si k této esenci všeho smradlavého ještě nečuchnul, tak by to měl udělat. Vše ostatní mu potom už bude vonět. Pozřít to dokážou jedině asi Číňani. Zato v množství za které by se nestyděl ani carský důstojník.
Na celé této slavnosti jsme byli dva evropské ksichty. Kromě mne tam byl ještě jeden Němec, zástupce německé firmy, která má v této Čínské poloviční podíl. Takže anglicky mluvící jsme tam byli celkem tři – já, tlumočnice a ten Němec. Ten měl krátkou úvodní řeč - v čínštině! Ne že by uměl, ale napsali mu to foneticky latinkou. Když to četl, Číňani se řezali smíchy a byl to perfektní důvod k otevírání těch flašek s rýžovou kořalkou.
Další mé zážitky už přicházely naprosto chaoticky, takže se uchýlím k chaotickému popisování.
Jídlo – jako obyčejně tady jsem měl jenom mlhavou představu co jím. Ono je totiž všechno upravené tak, že původní podoba se dá málokdy tušit. Ale kuřecí, kachní a husí pařáty jsem poznal i po tepelné úpravě. Nejedl jsem. Nebyly to prosím takové ty stehýnka, ale skutečné pařáty s drápama na konci a v některých případech i s plovacíma blánama. Číňani z nich vycucávali šťávičku až se jim dělaly boule za ušima.
Dobrá polívka – poté co jsem se dostal hlouběji do misky, zamrkali na mne očičkama nějací červíci. Ale hrdinně jsem to ustál.
Nějaká černá kolomaz s nudlema – podle rybí příchutě bych si tipnul že to byly rozvařené mořské řasy. Přestože to nevypadalo moc vábně, nakonec to bylo jedno z nejlepších jídel.
Zápasil jsem s těma jejich tyčkama statečně, ale dlouho, nakonec se nade mnou ustrnuli a přinesli mi příbor. Pokud měli jenom jeden, pravděpodobně jej postrádal ten Němec.
Jak je já obdivuji jak jsou šikovní s těma hůlkama, oni mne začali obdivovat jak mi to jde s vidličkou a nožem. Upřímně. Nejvíce jsem je udivil jak jsem pomocí těchto dvou nástrojů dokázal vykostit (vytáhnout páteř) jednoho asi 60 cm dlouhého pečeného hada. Ten byl dobrý, maso jako ryba, ale tmavé. Oni chudáci těma hůlkama jej jenom dost bezradně oždibovali.
Pečené kraby jsem s díky odmítl. Amici mne učili, že tělo kraba se nejí, protože tam není kromě vnitřností dohromady žádné maso, jí se klepeta. A kdo že by jedl vnitřnosti že jo. No jo - ale tady tito krabi měli klepeta už ucvaknuté, asi použité v nějakém jiném pokrmu. Číňan si takového kraba vezme, rozlouskne jej „podle rovníku“ a vysrkne to blátíčko co je uvnitř. Brrr! Tak to uz bylo moc.
Málem bych i zůstal i hlady, ale nakonec přišla koruna - poctivý prasečí ovárek!! Uvařená prasečí noha, vcelku i s kůžičkou. Štětiny na kůžice nebyly, ale je klidně možné že byly taky zužitkovány v nejakém jiném pokrmu. Tak z ní jsem si urval pěkný kousek. Bohužel chyběl mi k tomu křen a navíc to bylo nakořeněné nejak dost jinak než jsme zvyklí. Ale bylo to dobré. Doplněno - jak jinak - rýží, chleba tady nevedou.
Abych jenom nepomlouval, byly tam i dobroty. Ale popisuju jenom to, co jsem nejakým způsobem identifikoval. Ostatní můžu popsat jenom jako kousky něčeho, nejrůznějších barev a konzistencí. Oni sami si na nějaké chody a stolování nehráli, každý si těma hůlkama hrábl kam chtěl, přitom vesele na sebe pokřikovali (netuším co) a hlavně - alkohol začal téct proudem! Já, protože jsem chtěl zachovat určitou civilizovanou úroveň, jsem se držel při zdi. Tedy při „Velké zdi“ - značky to vína. Není špatné, žáha mne z něj nepálila. Udržoval jsem si skleničku dostatečně plnou abych odrazoval přípitku chtivé Číňany kteří mi neustále chtěli nalít tu jejich příšernou kořalku. A připít si jich se mnou chtělo asi tak tisíc (plus minus dvacet). To se tak vždycky jeden přihrnul s tou flaškou a s vítězným přátelským úsměvem. Už jsem věděl o co půjde, tak jsem vždycky ukázal že mám právě nalito vína, přiťuknul jsem si s ním, ucucnul, on to do sebe kopnul a šel dál. Následně se přihnal další, situace se takto stále opakovala. Něco mi při tom říkali. Snažil jsem se nedat se nachytat s prázdnou skleničkou, to by mi tam nalili toho svého jedu.
90% Číňanů kouří. Co do těch cigaret balí netuším, ale smrad je z toho příšerný, o dost horší, než smrad našich kuřáků. Musím na hotelu nechat vyprat všechno co jsem měl na sobě.
Vypité flašky (bylo jich dost) rychle přibývaly, stavěli je na zem pod židle. Na stolech nebylo místo pro neuvěřitelné množství stále nových a nových pokrmů, misky s nima se už vrstvily i ve dvou patrech.
Do vypitých flašek na zemi se kopalo, nemálo se jich rozbilo. V některých těch rozbitých flaškách ještě na dně něco bylo, k tomu se něco vybryndalo jak se už někteří nemohli ani trefit při dolívání. Taky sem-tam upadlý kousek nějakého jídla. Na podlaze se tvořilo z toho všeho klouzavé blátičko.
Když se říká, že někdo chlastá ja Dán, tak neviděl chlastat Číňany! Během hodiny ro byla Sodoma-Gomora. Byli strašně veselí. Nezačali zpívat, ale začali se vyzývat na souboje. Takový souboj spočíval v tom, že se dva chlapi postavili proti sobě, objali se jako medvědi a vyhrál ten, komu se podařilo toho druhého zdvihnout nohama ze země. V kombinaci s tím výše popisovaným blátíčkem vznikaly docela malebné situace.
V závěru jsem viděl dva docela zavalité chlapy, kteří se fackovali!! Normálně a skutečně si střídavě dávali facky. Řehtali se přitom jako koně, přihlížející na ně křičeli a povzbuzovali je. Proste jeden druhému mu ji ubalil přes celou hubu až se mu hlava zatočila. Smích obou dvou. Teď byl na řadě ten druhý... Opět šílený řehot. Nepochopil jsem o co jde, pochopil jsem však, že je nejvyšší čas po anglicku zmizet. Požádal jsem tlumočnici, aby mi zavolala taxik a vytratil jsem se.
Happy New Chinese Year!
A to mne toho 6.2. čeká ještě oslava oficiální.
