- 1-panorama Iznik.jpg (15.54 KiB) Zobrazeno 6215 krát
Takže dám se do druhého dílu povídání. Tentokrát se pokusím neopěvovat chutě fyzické vnímané mlsným jazukem a plným břichem, ale tak trochu chutě duchovní. Pracuju sice ve městě Yenisehir, ale budu se věnovat místu jinému. Tam bydlím v hotýlku – nebo spíše penzionku. Ne že by v Yenisehiru nebylo nic zajímavého, ale fakticky o tom nevím. On mne totiž řidič vždycky vyzvedne v penzionu ráno, zaveze do fabriky a večer mne odevzdá opět v penzionu ve 20 km vzdáleném městečku Iznik. A o něm bude toto povídání. Protože Iznik mi učaroval svým „Genius Loci“, svou polohou, svými lidmi, způsobem života v něm. Je to sice na dnešní poměry velice malé městečko, nějakých (prý) 20.000 obyvatel. Každý tady zná každého, za dobu co se tady vyskytuju mám dojem že každý zná mne. Opačně to ovšem neplatí, ale je fakt že když jdu po ulici, každou chvíli na mne někdo volá „Hallo David“ ... anebo něco turecky co taky končí „David“. Doufám že to nejsou nadávky protože se na mne sympaticky kření.
Iznik je město boha vína Dionýsa (též Bakchus). Podle mytologie Sakaria a Nikaia, dcery bohyně Kybely (matka bohů) slíbily že se nikdy neprovdají. Žily v mokřinách, lesích a u vod a živily se lovem. Jednoho dne se stalo že potkaly ovčáka jménem Hymnes. Ten se zamiloval do Nikaie na první pohled. Ale Nikaia to ovčákovi nedovolila a zabila ho šípem který vystřelila. To se dotklo boha lásky Erose, který to žaloval bohu vína Dionýsovi a chtěl po něm aby Nikaiu potrestal. Ale Dionýsos se také do Nikaie zamiloval když viděl jak se Nikaia koupe v proudu řeky. V obavě aby také nebyl zabit Nikainým šípem jako pasák Hymnus, Dionýsos namíchal víno do řeky ze které Nikaia brala vodu na pití čímž ji svedl k tomu že se opila. Když Nikaia s Dionýsem otěhotněla (pozn. – co bylo mezi opitím a otěhotněním mytologie nepopisuje), pokusila se o sebevraždu, ale nakonec podlehla Dionýsovi a dala mu dítě. Dionýsos byl v té době na cestě v Indii, ale když se vrátil, založil na památku Nikaie město které nazval jménem své lásky „Nikaia“. (toto je zhruba překlad z přebalu mapy města kterou jsem získal spolu s nákupem kousku místní keramiky – o ní bude řeč dále)
Tolik Mytologie. Ve skutečnosti město založil generál Alexandra Velikého Antigonos poté co Alexandr zemřel v Babyloně, vojska byla rozpuštěna a vracela se „domů“. Ani se nedivím že se tady Antigonovi zalíbilo.Později byla Nikaia přejmenována na Iznik.
On ten název Iznik taky pochází z historie, prý jde o zkratku z nějaké verse starořečtiny a pochází z doby, kdy Nikaia měla daleko větší „politický“ význam. Tenkrát se prý pro výběr daní říkalo „Eis ten Nikaia“ což prý znamenalo něco jako „desátek pro Nikaiu“. No a z výslovnosti a prvních slabik „Izten Nikaia“ vzniknul IzNik.
Je třeba si uvědomit jak ten Alexandrův generál to město založil. To nemohl být nějaký rozmar že někde na louce bouchnul klackem do země a řekl „Tady bude město“. Reálný život takový není. Oni tady nějací lidé už samozřejmě museli žít. Byla to směska Řeků, Peršanů a potomků Chetitů kteří nějak něco těžili ze země, lesů a vody. No a ten generál přišel, asi se nikoho moc na nic neptal a řekl „Vy mi budete platit daně, já vás za to nejenže nevykynožím, ale naopak zabráním tomu aby výs vykynožil někdo jiný“. Zavedl k tomu nějakou úřední strukturu, použil několik svých bývalých spolubojovníků jako armádu, postavil kostel a nahnal do něj všechny lidi z okolí co sehnal. Taky postavil veliké řecké divadlo – dnes v něm probíhají vykopávky. To se odehrálo (prý) roku 323 před Kristem. Místo pro život tady je docela pěkné, on a jeho následovníci si vedli asi docela úspěšně. Natolik úspěšně, že Nikaia vzkvétala, stala se hlavním městem nejdříve řecké, pozdějí římské provincie, její sláva vyvrcholila při rozpadu Říše Římské, kdy se oddělila „Říše Východořímská“, později Byzanc a Nikaia dokonce byla hlavním městem Byzace. Do Konstantinopole se hlavní město přestěhovalo až později. Razily se tady zlaté mince „Nikaiony“, kostel byl zasvěcen „Boží moudrosti“, jmenuje se „Aia Sofia“. Stejně jako slavný bývalý kostel (dnes mešita) v Istanbulu. Ten byl ovšem postaven později a pojmenován prý právě po tom zdejším. Tady už to ovšem taky není už pěkných pár set let kostel ... zkuste hádat co to teď je. Nicméně když si uvědomíte že je ta budova (samozřejmě po nesčetných opravách, přístavbách, dostavbách a rekonstrukcích) je tady stále ... no není to úžasné?
- 1-IMG_2779.JPG (54.57 KiB) Zobrazeno 6215 krát
V roce 125 už našeho letopočtu vznikly kolem města hradby. Ty jsou tady také dodnes, nyní procházejí ulicemi a zahradami, sem tam je v nich díra aby bylo kudy na pole. Hradby mají tvar pětiúhelníku, dohromady měří 5 km a jsou vybaveny čtyřmi branami přesně kolmo na sebe. Město vyrostlo vlastně na jediné křižovatce, přesně pravoúhlé, křížící se cesty vedou přímo k branám. Jedna z těch bran je „jezerní“, vedla (a vede dodnes) na břeh jezera. Ta křižovatka je tady dodnes, akorát cesty jsou už trochu širší a do původních bran by se nevešly (ty byly postavené pro koně, ne pro auta). Tak těsně před branami vždy cesta uhýbá a prochází vybouraným úsekem hradeb. Čímž se ovšem hradební brány zachovaly a to je moc dobře. Dvě osy křížících se cest jsou ale přesně na svém místě jak byly před 2000 lety. Při nějaké rekonstrukci něčeho stavaři narazili na původní římské dláždění původní římské cesty. Je to dnes v hloubce 6 metrů, tak tedy současnou silnici postavili na betonových sloupech aby bylo možno v jednom místě původní římskou cestu vidět. Je dlážděná mramorovými bloky (dneska by se řeklo „panelovka“), na kraji jsou patice po klasických řeckých (nebo snad římských) sloupech. Při té příležitosti mne napadá myšlenka „Jak to, že všechny památky se postupně ocitnou pod zemí? To se jako průměr zeměkoule pořád zvětšuje?“ I obydlené domky kolem cesty stojí na kamenných základech ze kterých od země trčí třeba půlky bývalých oken. Ony to prý původně byly domy na tehdejší úrovni terénu, ale jak ten postupně stoupnul, lidi si na původních domech postavili nové a přestěhovali se o patro výš. Jeden mi tady vykládal, že doma má pod tímto „základem“ ještě jedno patro dolů. Takový vlastně „třígenerační“ dům. Ovšem tady nejde o generace lidské, ale o generace domů jako takových. Takže ani nepřekvapí, že při zemních pracech se tady lze nadít lecjakého překvapení.
- 1-IMG_2836.JPG (52.28 KiB) Zobrazeno 6215 krát
V roce 325 už Nikaia byla starobylým městem se šestisetletou historií. Křesťanství už zakořenilo a pro vyřešení veledůležitých náboženských otázek které v té době byly otázkami i navýsost politickými se svolávaly církevní koncily (jako ostatně dodnes). No a v tomto roce byl svolán koncil právě do Nikaie. Takové to bylo důležité město! Tento koncil mimo jiné řešil jak se budou vypočítávat velikonoce. Dejme si to do časové souvislosti. Kde v té době byla u nás „Sámova říše“? na tu bylo ještě nějakých 300 let času! Kosmas svou první kroniku napsal až nějakých 600 let poté, na Dalimila a jeho kroniku máme stále ještě nějakých 1000 let času. Tak jenom na připomenutí, ten „Prvni Nikajský koncil“ se konal právě v tom kostele „Aia Sofia“ co je tady dodnes. Potom byl ještě druhý Nikajský koncil bratru nějakých 400 let později. To jsou časové měřítka které mne ohromují.
- 1-IMG_2844.JPG (56.86 KiB) Zobrazeno 6215 krát
Už té historie skoro nechám, jenom si neodpustím ještě jednu poznámku na téma „Kde se tady vlastně vzali Turci?“. Území bylo obydleno lidmi kteří se národnostně hlasili nejvíce k Řekům, byli to křesťané. V jedenáctém století se vydal na západ Čingischán. Ten sice táhnul severněji, přes dnešní Arménii a Kavkaz, ale jeho hordy se projely i tímto krajem, nic moc za sebou nenechaly protože na co šáhli to odvezli nebo znásilili, kraj docela dost vyprázdnili. No a v patách za nimi sem začaly migrovat už v té době muslimské národy tureckého střihu – prý původem odněkud až z Altaje. Z nich povstala Osmanská říše která postupně expandovala na západ až pohltila i Konstantinopol čímž vzniknul Istanbul. Nejsem historik, takže hlavu na špalek za to nedám.
No nakonec jsem té místní historie napsal víc než jsem měl v úmyslu. Ale právě tím jsem chtěl tak trochu popsat jak zdejší prostředí působí. Co tvoří to zdejší „Genius Loci“. Takže teď už se vrhnu více na současnost. Jak už jsem vzpoměl, bydlím v penzionku na břehu jezera Iznik. Vně hradeb, hradba probíhá za „zády“ hotelu. Za hradbou je veliký řecký amfiteátr. Před hotelem je jezero. Sladkovodní. Nábřeží je místní korso, na něj navazují docela pěkné pláže. Turisticky to tady znaji jenom Turci. Cizinec jsem tady pravděpodobně jediný, nebo jenom jeden z mála. Je to sice „rekreační“ resort, ale jezdí sem jenom Turci. A když uvážím, že je právě teď vrchol sezony ... tak tady vlastně ve srovnání s jinými místy „zdechl pes“. Až toto objeví velký turistický průmysl .... raději snad ani ne! Toto krásné místo by si to snad ani nezasloužilo. Lidi tady jsou vesměs farmáři, pokud se neživí jako majitelé nějakých těch krámků, restaurací nebo penzionků. A většinou i oni jsou farmáři – alespoň na „půl úvazku“. Pár lidí se tady živí v tradičních malých keramických dílnách – dnes vyrábí vlastně jenom suvenýry, které ovšem jsou k mání po celém Turecku včetně Istanbulu a letiště. Všechny ty barevné kachlíky, nádobky, nádoby, přívěsky, magnetky a sošky ... všechny bez rozdílu pocházejí z Izniku! Kdo byl někdy v Istanbulu nebo někde jinde v Turecku tak ví o čem tady mluvím. Do těch dílniček lze nakukovat. Většinou se jedná o rodinné manufakturky. V jedné takové jsem viděl jak dcerka maluje na kachlík něčí jméno, pod něj „advocat“ ... okolo zdobení v tradičním stylu. Prostě – firmu na dveře, na fasádu. Tak jsem se vnutil a nechal si takovou vymalovat taky (no – někam ji snad doma umístím). Vyhověli mi rádi. Dcerka začala malovat, prý vypáleno to bude za tři dny ... a bylo. Při dojednávání tohoto dealu jsem samozřejmě obdržel několik šálků čaje a protože ten „čajmistr“ uměl trochu slov i anglicky, spřátelil jsem se s celou keramickou rodinou i čajmistrem. Když se občas večer procházím kolem, stavuju se tam na čaj a kus řeči které oboustranně málo rozumíme. Ale je to fajn.
- 1-IMG_2871.JPG (51.11 KiB) Zobrazeno 6215 krát
Před hotelem je pobřežní cesta ... to zmíněné korso. Po něm se prohánějí místní teenageři na motorkách bez výfuku, nebo trochu starší v autech vybavených soundsystémy. Auta mají stažené okýnka, soundsystémy jsou na plné pecky a vibrace vyrážejí okna. Když takový projede kolem v deset večer, vraždil bych. Řvoucí morotky a konkrétní soundsystémy už znám osobně (tedy jejich majitele). Cesta vede kolem hotelové terasy. Odtud se dá pozorovat a fotit nádherný západ slunce přímo od stolu, aniž člověk vstane od večeře. Občas kolem projede nějaký farmář na traktoru, pokud je někde v dohledu majitel penzionku, hlasitě na něj nadšeně troubí. Mám dojem že za dobu co se tady vyskytuju už k tomu troubení ani nepotřebují přítomnost majitele hotelu, stačí když sedím u večeře na terase já. Někteří do toho ještě i hlasitě křiči moje jméno, takže na tom asi něco bude.
Dalšího kamaráda mám tady zmrzlináře. Mám zmrzlinu obecně hrozně rád, ale když zhřeším, jsem pravidelně vytrestán šíleným pálením žáhy. Ne tady. Zhřešil jsem poprvé ... a nic. Tak teď hřeším každý večer – a hodně. Zmrzlinář jako jeden z mála umí dobře anglicky takže si vždycky i pokecáme. Milan Baroš, Tomáš Ujfaluši a jiní forbalisté jsou vždy skvělým tématem k rozhovoru. Sice fotbalu rozumím asi tak jako Turek hokeji, ale to vůbec nevadí. Mimo jiné jsem mu dal otázku, čím to je, že mne z jeho zmrzliny nepálí žáha když z kterékoliv jiné jo. Zatvářil se tajemně, ale nakonec na to přišel. Je to jednoduché – on totiž tu zmrzlinu UMÍ dělat. Jejich rodina už se tím prý živí skoro 100 let. A jsme opět u té zdejší historie. Má zmrzlin vždy minimálně deset druhů, jedna lepší než druhá, smetanové ... a co je zajímavé, mají takovou jakoby gumovou konzistenci. Je to levné, dám mu tři liry, on mi do kelímku natlačí lopatkou tak půl kila, výběr a kombinaci druhů nechávám na něm. Na nějaké vážení a odměřování porcí a kopečků se tady nehraje.
- 1-IMG_2793.JPG (35.82 KiB) Zobrazeno 6215 krát
Příroda tady je něco co mne dráždí a provokuje. Je především v takové nějaké ryzí podobě. Nemám možnost se někde nějak více procházet. Ani časově ani výbavou a organizačně to prostě nejde. Ale to co vidím například z auta je něco úplně panenského. Lidi tady ještě nemají potřebu něco „chránit“ nebo „udržovat“. Po ně je příroda součást jejich okolí a neuvažují o tom. Neexistují nějaké turistické cíle. Ne že by nebyly, ale nejsou nijak zpracovány do map a průvodců. Pokud se nedovíte od někoho místního že je někde něco zajímavého, tak jakoby to neexistovalo. Například do jezera Iznik vtéká z okolních skal spousta horkých pramenů. Kolikrát tryskají někde ze svahu, nějakou rýhou tečou k cestě, v lepším případě je propustka pod cestou, v horším tečou přes cestu. V zimě se poznají podle toho že s nich stoupá sloup páry. V létě si v tom pasáčci doprovázející stáda ovcí a koz máchají nohy. Postavit kolem toho lázně (zatím) nikoho nenapadlo. Jak už jsem psal dříve, každý den mne řidič vozí autem z Izniku do Yenisehiru. Je to 20 km, ale celých 20 km není jediná vesnice. Jede se přes hory, dost divokou přírodou. Překonává se převýšení přes 500 metrů na pěti kilometrech. Občas je to dost šílená střecha, šílené serpentiny. Pásy mám vždy zapnuté – zejména večer při jizdě dolů. Matka příroda se tady dost vyřádila v minulosti a umí řádit pořád. V roce 1998 zemětřesení srovnalo se zemí městečko Yalova na břehu Marmarského moře. To je tam kde se teď jezdí trajektem z Istanbulu. Jeden spolupracovník, inženýr, má na břehu Marmarského moře chatu, ta tenkrát to zemětřesení přečkala bez újmy. Říkal mi ale jednu zajímavou věc. Marmarské moře, a zvlášť východní pobřeží je mimořádně znečištěné jednak průmyslem v Istanbulu a jednak velmi silným lodním provozem. Když jedu trajektem, vždy si říkám jestli to místo Marmarského moře není moře Igelitové. Po zemětřesení se ovšem prý okamžitě a na dva měsíce jako zázrakem voda vyčistila až do azurova. Vysvětlení pro to má, že ta špinavá voda se „propadla“ nějakou puklinou někam k zemskému magmatu a přitekla nová, čistá ze Středozemního a Černého moře. Né – prodávám jak jsem slyšel. Takže zpět k tomu jak se mi jeví zdejší příroda. Hory vysoké, rozmanité, členité, divoké. Geologické jevy seismické oblasti – horké prameny, (prý) asfaltová jezírka, obruky (najděte si prosím na wikipedii co to je, moje povídání by bylo příliš dlouhé), hořící vývěry zemního plynu. Krasové oblasti. Lesy jsou jak kolem vidím listnaté, převážně křovinaté. Kolem jezera pinie. Fauna – nevím, ani jsem o tom prozatím s nikým nediskutoval. Ale co vím, že rybařit tady chodí kde kdo, ale že by někdo byl něco jako nimrod – to jsem neslyšel. Na těch dvaceti kilometrech po cestě do práce potkáváme toulavé psy. Jednou jsem viděl želvu. Myslím že být mladší a mít na to čas, dal by se tady udělat nádherný čundr.
No – myslím že je nejvyšší čas už s tím povídáním přestat. Kdyby to bylo delší, už by to nudilo. Co říct ale na závěr. Kdo má příležitost, je dostatečně dobrodružné povahy, má výbavu, chuť a čas, nechť vyrazí do Turecka. Ne do turistických resortů na pobřeží, ale pěkně s batohem na zádech do míst o kterých nikdy zatím neslyšel. Však ono se něco zajímavého vzdycky najde. To co já zažívám na malém kousku neznámé části musí být v částech více exponovaných ještě znásobeno. Osobně si myslím že je tady bezpečno, hygienický standard na stejné úrovni jako u nás. Dorozumění s lidma na venově ... no to je problém. Ruce a nohy. Angličtina tady na venkově je k ničemu. Ale dobří lidé se dolmuví a jsem si jistý že z jejich strany v tom problém nebude. Vše ostatní je na vás.
