Známe se už dost dlouho, i když jsme se potkali poprvé. Já si dlouho myslel, že jeho láska k Mexické a Quatemalské kuchyni pramení z předchozího delšího pobytu tam. Byl jsem moc překvapen, že jsou to knižní znalosti, on se dokonce z knih naučil Maysky, když se konečně do Mexika a Quatemaly dostal měl celou cestu prostudovanou a naplánovanou předem, věděl přesně kam a kudy jít. Neuvěřitelné a jsem proti němu břídil a americký turista.
Ale popořádku. Věděli jsme kdeže na té Šumavě má chalupu, poslal mi mapu i GPS souřadnice. A v tom byla potíž. Ta blbá mašina nás kdesi po cestě donutila odbočit vpravo a po sto metrech nařídit „Až to bude možné otočte se do protisměru“. A tam kde jsme odbočili napravo a dalších km v původním směru.
Když jsme dojeli do Lipky, udělala to zas. Doprava a po půl kilometrech hlásí „Cíl je vpravo“. Jenže tam nebyla chalupa ale neproniknutelné křoví. Myslel jsem si, že jméno Cumbuch, jak ho má v e-mailové adrese je skutečné jméno a tak jsme se taky na ně doptali. No, není to jméno ale přezdívka, naštěstí ji zná celá vesnice.
A pak už to bylo krásné, seděli, pili pivo, teda já, Mañana Birell, pivo nemůže a nesmí. Ukuchařil na naši počest Mexickou hostinu a on teda sakra umí.
Cochinita pibil en recado rojo bylo trochu jiné než to mé, ale to neznamená horší, prostě jiné a tak to má být. Pořád jsem ochoten poznat něco nového. Až nebudu, bude to proto, že jsem mrtvej.
V neděli jsme bohatýrské snídani poseděli až do pozdního odpoledne venku na lavičce, kochali se pohledem do krásné přírody kolem a juchali jak je krásné být v penzi a nemuset myslet na to, že musíme druhý den do práce.
A na závěr, to nesmím zapomenout, pozdrav všem kteří ho znají.